Blog pro každého

 

Sociální, respektive kolektivistické cítění stojí a zde přichází ústřední Koukolíkovo pomýlení: nikoli na vzájemné ohleduplnosti jak je dnes upřednostněno z důvodu masivně prorostlé pacifikace do vnímání reality, ale na funkcionalistické rivalitě zcela spontánně selektující dle unikátní výkonnosti. On už i Darwin učí, že ohleduplnost je první krok k sebezničení, protože ‚míti ohledu‘ je technicky apel na druhou stranu, aby jednala ve stejném duchu a bylo dosaženo kompromisu. Je to jednání stojící na víře v externí organismus a přesně to je onou iracionalitou, která popírá tlak na progres per jednotka, protože akceptováním, přijetím a podporou jiného organismu logicky omezuji organismus vlastní, což nemusí být sobectví. Může jít jen o zcela pochopitelné soustředění se na vlastní vývoj, či svůj výsledek stejně jako je to ve sportu. Čeká sprinter na svého kolegu při závodech a dává mu ze slušnosti přednost, aby ho netraumatizoval, že on sám ho předběhl? Dle Koukolíka by nejspíš měl, nechce-li působit za deprivanta...

Deprivant. Vulgární slůvko psychologů útočně deklasující každého jedince mimo jimi nastavenou normu a označení za citového deprivanta, či emočního frustranta patří ke společensky deklasačním vrcholům v rovině pseudointelektuální vrstvy. Jednoduše: neexistuje emoční, či citová norma a po pravdě – dnešní doba je přehysterizovaná, emočně nadužitá a kontraproduktivně citově vybičovaná. Je to z důvodu, že současná dlouhá perioda bezválečného stavu nemá faktické celospolečenské vzruchy a tak je aktuálně konzumní kultura tlačena do demonstrativní citové exhibice striktně v rovině optimismu, jemuž se propagandisticky říká ‚pozitivismus‘ a nachytalo se na něj nespočet většinou (nikoli pouze) jistým způsobem nestabilních femin dle sebe opravdu v Dobro věřících. Jednou z nich je právě i Koukolík, který tak nijak nekoliduje se zavedeným trendem, že většina víc jak padesátiletých intelektuálů mužského pohlaví se mění v tomto věku v mentálně ulepené ženy po přechodu tlačící právě na tu ústřední ohleduplnost, která zajišťuje jediné: pacifikované prostředí pro zbytkově patriarchální správu, která je však fakticky skrytým matriarchátem, protože opět: upřednostněný jsou týlové, nikoli útočné hodnoty. Místo expanze ohled. To je podstatou matriarchátu a jeho napření se do stabilizované konzumnosti bez konfliktů.

Býti deprivantem a ještě v rozměru asociálním není tak žádné objektivní negativum. Je to kalkulativní urážka těch, co o sobě uvnitř pochybují a tak se orientují na velká a masová společná stání, která by bez vzájemné ohleduplnosti nemohla přežít. Vzájemné! Nikoli obecné. Ti - a já nemám důvod zastírat, že tato ukřivděná zvěř se koncentruje primárně mezi socialisty - používají deklasace: ‚asociální deprivant‘ zcela programově, protože tak na svou stranu jak přitahují automaticky souhlasící (pro mnoho lidí je každý, kdo nevyhovuje jejich představě o ‚kvalitním člověku‘ deprivant – sociální nacisté), tak odebírají svému cíli možnost vlastní obhajoby, protože jak dokážete, že nejste emoční deprivant? Začnete se šíleně smát a hladit nejbližší koťátko? Ano, pak jste již za šilence kompletního, takže tento Koukolíkův útok je velmi kvalitně PODLÝ a problematicky napadnutelný. Tváří se natolik oduševněle a pozitivisticky, že naprostá většina lidí Koukolíka pochopí za jakéhosi mesiáše ‚dobré perspektivy‘, ale nikdo, opravdu NIKDO si nedovede představit svět složený z aktivně ohleduplných plošně. Šlo by o dokonalou ztrátu soukromí a to nikoli jen v rámci existenčního prostoru, ale hlavně v rámci prostoru mentálního; Koukolíkův pozitivismus by vyhladil sobectví, které je dnes zcela pochopitelně diskutováno, které ale zároveň je ústředním motorem samotného vývoje...

Koukolík není hloupý, není arogantní a omezený je jen z části. Koukolik je v součtu velmi dobrý člověk a jistě i hovor s ním může být příjemná záležitost. Přesto: jeho pohled je utopický, iracionální a jde jen o vyústění skryté potřeby nás všech, co bychom rádi svět kultivovanější. Koukolík nic nepřináší, ale ani nebere. Takže je třeba hledat logičtější náhledy na asociálnost ve společnosti, která má z mého úhlu poněkud hlubší kořen, než je ono současné masové prospěchářství vládních činitelů. Prostě jen názor...

 

Vložil si tabákový smotek mezi rty a zapálil ho benzínovým zapalovačem, jemuž se ukrutně tenčili škrtací kamínky. Pak se z pod helmy široce usmál. Na vnitřní straně kovoplastové skořepiny kryjící mu lebku hrála empétrojka skotské dudy a bubny tak tiše, že slyšel i cvrčky vzdálené desítky metrů. Ničemu to nevadilo a byl to spíš jen stín hudby, tiše mu ulehčující neustálou samotu.

Usmál se proto, že si vzpomněl na svého děda, který umírající sice na rakovinu plic, nic neztratil ze svého zápalu v lebce a přerývaně – co chvíli nasávající z kyslíkové masky – nadšeně mu sděloval, že to tušil už na začátku století. Svět bez peněz a bez států byl prý dávný sen tehdejších anarchistů, lidí z časů, kdy i děd byl mladý a lidé tehdy žili pohromadě. Anarchisté minulosti o dnešním dni snili a malovali si ho jako harmonickou společnost dokonale svobodných lidí, které nikdo v ničem neomezuje. A až sem to trefili. Bohužel ale – jak děd zapáleně a dokolečka opakoval – zapomněli na tu druhou část. Na pokračování, které dnes přísluší jemu, stojícímu zde v odpočinku, kouřícímu a poslouchajícímu dávné dudáky tiše ždímající kozí měchy pod helmou.

Lidé byli dokonale svobodní. Peníze už dávno nikdo nepoužíval a neexistoval stát, který by kohokoli šikanoval skupinovým názorem. Lidé postoupili na úroveň šikany daleko přirozenější. Na vzájemnou šikanu přes vlastní věk a kolikrát už viděl ono dávné a biblické heslo nad Geront hnízdy: CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU? Geronti byli dle sebe v právu a stále víc a víc pěstovali vlastní jednotky mladých. Pochopili, že vlastními silami se neubrání všem těm, co stáli proti nim z důvodu potřeby vlastního prosazení se. Produktivní. Geronti proti Produktivním, dva nesmiřitelné tábory. Dvě dominantní skupiny dneška, obě vítězící a obě prohrávající zároveň. Ohleduplní versus Perspektivní.

Ohleduplní, tedy starci přirozeně umírali a byli limitováni svou vlastní degenerací. Oproti tomu Perspektivní propadali degeneraci, takže problém Perspektivních v nejvyšším věku této skupiny byl, že plynule přecházeli v Ohleduplné a mezi Geronty. Perspektivní měli děti, mladé děti, ale i Geronti ještě někdy zvládli počít, takže i Geronti si pěstovali mladé však v daleko řidším množství. A problém mladých Gerontů byl v tom, že utíkali. Pokud starci svého mladého nezlomili k otrocké a dokonalé poslušnosti, utekl jim ten k Produktivním. Naopak zase od Perspektivních utíkali lidé ke Gerontům. Nejčastěji na základě osobního alibismu, že jim sdělí, že není potřeba bojovat, pokud ustoupí. Fakt je, že polovina těchto dezertérů svůj útěk do stařeckých řad nepřežila, protože Geronti je odsoudili za předchozí zločiny proti lidskosti a popravili je, ale sem tam byl dezertér Produktivních natolik při smyslech, že se infiltroval v maskování přirozeného vzhledu a fungování Geronta, které měl samozřejmě nasledované z předchozích bojů. Docházelo tedy k oboustranné a neustálé výměně lidí, byť nijak frekventovaně v rámci lokalit.

A proč vlastně válčili, když se mohli domluvit? I tomu se děd se svým kyslíkem smál. Protože byli tak dobří, že práce vlastně zanikla. To byl ústřední bod toho všeho, co se dnes dělo – člověk byl prostě zbytečný a neměl uplatnění. Nemusel hladovět a mohl se bavit do nekonečna a po pravdě, po roce 52 to i nádherných 7 let fungovalo. Podle dobových záznamů to byla nejvyšší perioda lidského druhu a on s tím může jedině souhlasit. Pamatuje si ty roky a také si pamatuje, jak to celé začínalo.

Osamocenými, nečekanými a zpravidla neuvěřitelně brutálními útoky jednotlivců, od nichž by to nikdo nikdy nečekal. Ti lidé u svého amoku a násilí proti ostatním chtěli zemřít, takže možná proto ta brutalita. S tím se ale počala spojovat i strmě rostoucí křivka sebevražd. A zpočátku to nikdo nechápal, protože zásoby byly rozdělovány dle potřeba a každý mohl mít cokoli, na co si vzpomene. Však až když se trend už opravdu nastartoval, útoky počaly růst skutečně vzhůru a ze sebevraždy se stala dokonce globální móda celého jednoho kulturního směru, pak konečně se počaly proti rostoucímu strachu těch ještě příčetných publikovat informace, že oba tyto jevy v dokonalé společnosti jsou následek fatálního neupotřebení člověka a reakce na finální potlačení živočišné potřeby skupinově kooperovat.

Ono dívat se na sport, soutěžit ve hrách kdykoli si jeden vzpomene a zvolit si nespočet zájmových kroužků člověka prost nenaplní a tak řada hlavně mužských jedinců splňovala ‚občanskou aktivitu‘ s klesajícím zájmem v čase a z mnoha z nich se stali buď narkomani, nebo alkoholici unikající do vlastních abstrakcí, aby se posléze odevzdaly medicíně s jejími pokusy je opravit. To ale byli ti předvídatelní, ti co problém nedělali. Daleko horší byli ti, co si házeli s míčem do posledních chvíle, smáli se a dokonale předváděli ‚zajíčka ve své jamce‘ až do momentu, kdy se s úsměvem omluvili, že se musí dojít napít a během několika sekund se vrátili s naprosto odlišným výrazem ve tváři, plynule vkládající hlaveň automatické pušky do prvních v překvapení otevřených úst dítěte, aby následně a bez okolků zmáčkli spoušť v tom prvním z nespočtu následujících výstřelů. Ti byli problémem a nikdo nepřišel na to, jak je odhalovat. Byli neodhalitelní a byli snad všude. Stejně jako ti sebevrazi organizující se přes sociální sítě, u nichž však nebylo možné určit, kdo to myslí vážně a kdo se jen baví v rámci popkultury. Zabít se nějakým okázalým způsobem, respektive o tom spekulovat patřilo k ‚dobrým mravům‘ a ten kdo nechtěl být zpátečnický posera, musel mít svůj způsob sebevraždy zmáknutý do detailu. Přesto byl problém v tom, že nakonec se svého navrženého zpracování nikdo nedržel, protože se přestal držet i ruky partnera jakmile se dostal třeba jen deset metrů nad zem, kde s nadšeným ‚Geronimóóóó!‘ a rozběhem opustili tuto výšku k zemi za vlastní gravitace. Bylo to příšerné a prakticky každý znal někoho, kdo v rodině takového sebevraha měl, pokud to tedy nebyla rodině právě jeho vlastní.

No a tehdy se ukázala rychlost myšlení Gerontů. Byli na tyto společenské projevy daleko citlivější a tolik se jim nevěnovali. Geronti se prostě ani nezabíjeli a ani nezabíjeli nikoho kolem sebe, ale na místo toho počali tvořit jakési spolky ‚domobrany‘, které obsadily všechna distribuční i producentská centra v rámci infrastruktury. Prý z důvodu, že občas někomu ‚hráblo‘ i v duchu, že za ten ‚nekonečný dostatek‘ můžou právě ty zcela automatizované a autonomní provozy, nedělající nic jiného, než produkující to, co lidé potřebovali. Takový nadšenec se v tichém chichotání oplácal výbušninou a pak se s hlasitým ‚Uráááá!‘ odpálil mezi tiše pracujícími linkami v jakémsi nepochopitelném pocitu, že jim to dal sežrat. Strojům?

Ne, Geronti to pochopili správně, že infrastrukturu je třeba chránit, o tom nepochyboval už ani on dnes. Co, ale Geronti nepochopili byl fakt, že Produktivní si z nich brali příklad a po pravdě: mnoha mladším mužům přišla ochrana čehokoli daleko zajímavější, než ‚zajíček ve své jamce‘, či celoodpolední ‚hula-hula‘ závod. A dokonce to vzali s takovým nadšením, že se zorganizovali a dokonce trénovali skupinové písně s tím, že Gerontům udělají radost, jak dobře to umí oni, jejich vlastní krev. Nikdo netušil, že právě to bude kámen úrazu.

Gerontům správa prostředků dokonale vyhovovala, protože získali jakýsi pocit neohrožení, když ovládají technologická centra a jakmile k ním tak ‚chrabře‘ zorganizovaní Produktivní nakráčeli, že tu ochranu majetku za Geronty převezmou, dostalo se jim jen slušného poděkování za nabídku, pochvaly jak hezky jim jde spolčená píseň a hezké otočky vzad, protože ano, Geronti, to zcela zvládnou, protože jejich počet jim umožňuje při plnění služby klidně zemřít, což Produktivní prý nesmí, neboť jich je kriticky málo. Ti prý musí žít dál a ideálně hrát celý den ‚hula-hula‘. Pro budoucnost! Tak to Geronti říkali a dle pozdějších vyjádření Produktivních to říkali jasně jízlivým a posměšným hlasem.

A někde v těchto měsících počátečního matku se to celé startuje i pro něj. Živě si ještě vzpomíná, jak probíhaly první střety s Geronty hlídajícími potravinová centra; jak v mladickém zápalu a s šátkem přes obličej metal první kameny na ostrahu Gerontů a živě si vzpomíná na svého prvního molotova, který trefil nějakou babku po sedmdesátce, kterou pak museli zalehnout tři jiní Geronti, aby jí uhasili. Živě si vzpomíná na hádky doma, kde jeho děd sípal na jeho otce, ať ho tedy oddělá, že je stejně kripl s rakem a že on prostě JE Geront, co kdyby mohl, tak s těmi ostatními hlídá potravinová centra, protože pro něj je ten vývoj POCHOPITELNÝ!

Starých bylo opravdu ohromné množství a jasná většina ve společnosti, takže měli pocit z práva na to určovat, jak bude chod společnosti vypadat. Neustále a na dálku vykřikovali něco o tom, že je to ‚demokracie‘ a že Produktivním dají naprosto všechno, co ti budou potřebovat. Jen ať se dál a v klidu věnují zajíčkovi v jamce s nejmladšími...

Celá ta separace proběhla během necelých tří let. Četl ještě dnes občas nalezené články o tom, jak nesmyslný je tento konflikt pro Geronty ohánějícími se sociologií, protože lidstvo prý o tomto stavu globálního dostatku bez úsilí vždy hluboce snilo a levičáci si na tom stavěli celé politické strany, takže PROČ planetou zuří tento uměle vyvolaný konflikt pouze jednostranně ničící technologický vrchol druhu Homo Sapiens?

On na to odpověď měl. Stejně jako jeho již dnes mrtvý děd. Dejte centra Produktivním. Nenuťte je pasivně vegetovat. Dejte jim nějaký, jakýkoli smysl života a oni si ho budou hýčkat, protože když to neuděláte...

Netypicky levou rukou si vyndal ze rtů doutnající cigaretu a pravou sáhl na pravé rameno, odkud sňal svou automatiku EFX 37, která kdyby měla zapisovatelnou pažbu, měla by tam číslo 118. Gerontů. Vlastníma rukama. A to měl ještě velmi velkou perspektivu, stále byl mladý. Měl tu zbraň rád. Dávala mu pocit, že skrze ní tvoří svět lepším. A ne jen pocit. Dávala mu jistotu, že on je v právu. Absolutně. Tu si mohl ostatně stvrdit velmi často, protože na mnoha dnes již opuštěných dětských hřištích se obruče ‚hula-hula‘ stále ještě válely. Už není dítětem...

[Rozhodně nejsou důležitá slova, důležité je schéma, které v roce 2012 oficiálně nabízí český statistický úřad jako i matematicky propočítaný výstup – já se prostě nehádám...]

 

 

Je to symptomem řady společenských ideálů. Zemřou v momentě svého zrození do podoby obecně akceptovatelné pochopitelnosti. Víra je překována v doktrínu a je to jak okovat perem koně. Bez šance. Původní myšlenka Anonymous byla postavena na systémovém vzdoru v romantickém rozměru, neboť impulsem pro toto alternativní sebeurčení byl comix tak jako vždy obsahující individualistického hrdinu, bez bázně a hany, čelícího všem bezprávím světa. A první Anonymous neměli nejen masky, ale neměli ani ambice na cokoli útočit. Šlo prakticky o morální podporu sama sebe, protože šlo o fabulační subjekt vlastní datovým nadšencům, kteří potřebovali nějak obhájit své aktivity online. Je třeba si uvědomit, že za klávesnicí tráví čas jen určitá skupina lidí a pokud jste prostředím i rodinou vedeni k odlišnému, je jasné že svůj čas budete trávit spíš na sportovních trénincích. Ani zromantizovaní geeci, ani zromantizovaní nerdi, bohapustě weirdi. Lidé inklinující k neosobnímu kontaktu, který jim vyhovuje pro jeho pohodlnost, bezpečnost a jistotu, že uživatel je vždy projektován jen z části a to zpravidla tak, jak si sám určí. Kouzlo datové komunikace dlí v ořezání nonverbálního projevu, tělesných handicapů a ageistických disproporcí; ostatně na tom stojí celý Facebook, protože umožnil milionům lidí prezentovat se společensky akceptovatelně bez ohledu na faktickou situaci. Skutečně bohatí mají jen výdělečné profily, které jim spravuje externista - klasika a pro sociální vůdce je dokonce nedůstojné mít mezi plebsem profil. Facebook je tak logicky plebejským rejdištěm a paradoxně s původními Anonymous nemá spojitost, neboť ti byli PŘED Zuckerbergem, jistě.

Anonymní sebeobhajoba spojená později se symbolem masky měla původně za účel překrýt právně diskutabilní, leč sociálně zcela spontánní výměnu kulturních děl, která si však přes prostředníky nárokovala zaplacení při každém užití. A stejně jako je občanské právo prachsprostým alibismem a vírou v hodnoty nejstabilnějšího středu, byli i původní Anonymous naprosto stejným ekvivalentem občanského práva, leč v rámci svých hodnot. Snažili se nalézt morální obhajobu své aktivity, snažili se jí dát společný rámec, ale vědomi si nepotřeby osobní známosti, spojili se abstraktně a opět: původně v určité ironii – přes comixového hrdinu V. Existenční pravidlo říká, že dva už anarchii nezvládnou. Anarchie, či an arché mentalita je stav mozku, poplatný přísně a striktně jen individualitě a jakmile anarchistický názor na někoho aplikujete a on ho přijme, stáváte se ideovým vůdcem, tedy popřením samotného principu. A tak to fungovalo s Anonymy. Nemohli se označit za anarchisty, protože tvořili kolektiv, spolupracovali. Nemohli se označit za komunisty, protože tento pojem je v ‚moderní‘ společnosti znásilněn do neskutečně vulgární podoby z důvodu, že princip komunismu odporuje všem hodnotám konzumního prostředí spravovaného restriktivní hierarchií, což je vlastnost každého státu ‚rozvinutého‘ světa. Nemohli být ničím společensky zažitým, protože onen díl datové, tedy atypické existence zásadně pod určitým ‚nickem‘ (přezdívkou), vylučoval spojení s nějakým již společensky funkčním ideálem. A když si opět spojíme sérii podkladů: a) v průměru mladý věk, b) většinou mentální pružnost, c) subjektivní kolize s vnějšími pravidly a z toho pramenící bagatelizaci právě vnějšího světa přecházející v pochopitelnou ironii až cynismus, vykreslí se nám comixový hrdina proti všem naprosto automaticky. Na počátku to byla sociálně okrajová, uzavřená, dost často sarkastická hra původních, datově zběhlých individuí, která neměla jakékoli ambice na vnější vliv. Tuto větu je třeba pochopit, neboť ta je základem současného rostoucího rozkolu mezi časovými úrovněmi Anonymous, který je nikoli pohřbívá, ale který je už pohřbil.

Nacházíme se ve fázi, kdy se z Anonymous stala sice stále zcela nerespektovaná a deklasovaná, přesto společenská a vnější síla, což je model, který je v přímé opozici původní skupiny. Ta však trpí nejvyšší, existenční pákou a tou je čas. Řada původních Anonymů už dávno svou ‚undergroundovou‘ aktivitu vzdala a stali se z nich – humorně – buď alkoholici, nebo manageři, což pro ty, kteří vydrželi vyjde nastejno, protože nejstarší vrstva Anonymous nepatří do Čech, ale vyskytuje se skutečně spíš více na sever Evropy a ti co byli weirdy tehdy, tak pokud stále žijí přezdívkou, zůstali weirdy i dnes. A tak jako každý člověk lnoucí k zažitému a ke svým rituálům, přejí si i ty zbytky těch co stáli na počátku, aby Anonymous byli tou syrově humornou, datově výměnnou, okrajovou a uzavřenou skupinou bez ambicí na cokoli dalšího. Vpád ‚moderních‘ Anonymous je nejen roztrpčuje, ale přímo uráží a tak v přímé úměře zaniká původní jádro, jakou rychlostí se tvoří ta nová vlna, společensky exhibiční a vytvářející principy něčeho, co nikdy žádný mít nemělo. ‚Zapálení fotbalisti‘ – jedinci, co se nechají strhnout ideálem a v mozku se jim urodí: tak do toho jdu. Nadšenci, kteří chtějí patřit a nikoli patří, protože ti co skutečně patří do toho byli dotlačeni a nikdy si to nevolili. V tom je ten nejzákladnější rozdíl, však problematicky pochopitelný. Využití původní a okrajové myšlenky k uplatnění sociálních ambicí, které mají tentokrát dominantní a nikoli sebeobranný ráz, jak tomu bylo u základu. Prakticky: současní Anonymous se otočili o 180°, či ‚změnili pohlaví‘ (právě proto, že původní Anonymous žádné neměli – v tom je onen skrytý humor), kdy takto změněné symboliky se v současnosti chytlo neuvěřitelné množství sice opět neoromantických, však zcela destruktivních jedinců, co chtějí stvořit hrozbu. Prakticky základní Anonymous skončili s první prezentací pro kohokoli, protože tu už neudělali Anonymous, ale dělali jí....Anonymous. Ten přechod není viditelný a paradoxně každý účastník ať už s maskou, či bez ní se za Anonyma považuje. Nelze mu to upřít, protože původní idea nikdy nebyla nastavena restriktivně a nedefinovala člena, protože opět: bylo to krajně volné sdružení weirdů, co OPRAVDU nechtěli být poznáni. A o tom to celé je.

Každá současná akce je zviditelněním, což je zcela v rozporu třeba už jen s comixovou předlohou, která byla brána ironicky a ne tak dogmaticky jako jí berou aktuální Anonymous. Původní Anonym nemá profil na žádné společenské síti, nechodí demonstrovat a je z principu izolacionistický, nemá žádnou potřebu vůči vnějšímu světu, protože všechny své potřeby si uměl buď sám, či za minimální spolupráce se znalejším realizovat a jeho cílem bylo, aby nikdo nepřemýšlel, jestli se vnějšku dotknul, či ne, tedy cílem bylo nedat o sobě vědět jakkoli. Už i IRC bylo diskutované...na počátku.

Jsou či nejsou dnešní Anonymous tím čím být mají? Bohudík nelze určit, protože není šablona a to je poslední stopa po...Anonymous. Anonymous fail...

 

 

Je morálně nejdražší záležitost, neboť dnešní svět nabízí tuto možnost výhradně za měnu sociální poplatnosti. Ano, je v tom logika, jasně. Kolektiv se pragmaticky doplňuje jen předem jasně loajálními jedinci, kteří jsou ideálně ověření z předcházející periody. Však jen přemýšlející si uvědomí, že tam kde je logika, nikdy nemůže figurovat humanistický pojem ‚svobody‘, neboť faktická svoboda předjímá kompletní otevřenost jak přístupu, tak výdeje. Logika je mentálně racionální ŘÁD, kdežto ‚svoboda‘ je jasný CHAOS (nepředurčenost). Prakticky ‚proces‘ popírá svobodu, neboť ve funkčním procesu musí následovat za každým krokem další, LOGICKÝ krok.

Současí igráčci člověka jsou legrační a to včetně těch okázale se hlásících k neointelektuální vrstvě. Tací se snaží skloubit logiku se svobodou už poměrně efektivně a dokonce jsou přesvědčení, že se jim to daří. Modelový příklad samovýdělečného a úspěšného jedince je demonstrován jeho periférií, ke všemu zpravidla pouze rétorickou. Obvyklá kladiva frází kovou pojmy jako: mohu si dělat co chci, na nikom nejsem závislý, sám si organizuji život. Potlesk, prosím, neboť jde o aktuálně kýžené hodnoty infantilní demokracie, která byla nasazena postkomunistickými prognostiky a zove se přímo ‚státním zřízením‘. A nikdo už nemyslí na to, že výše zmíněné údaje jsou funkční pouze tehdy, pokud se takto ‚svobodný‘ jedinec ideálně zařadil do systémové logiky, tedy že splnil obecné požadavky dané předem a podřídil se ‚obecnému přání‘. Paradoxně pouze ten, kdo se potlačí nejvíc, či naopak je zformován tak, že nikdy ani neměl co potlačovat, může se stát současným ideálem: svobodným (muhehehe) a úspěšným...

Rozvíjet zde, že samotný ‚úspěch‘ dneška je v průměru definován nadzajištěním je snad zbytečné. Věřím, že pokud sem zabrousí byť jediný čtenář, tak jen z důvodu, že někde skrytě a nějak se mnou sdílí bezbřehé pohrdání primitivně opičí honbou za banánem a chápe, že materiální dostatek je jen segmentem z existence, která na něm ale jinde vůbec nemusí stát. Dokonce opět a přes modely: dnes masově dochází k jevu, kdy jeden z páru přijme vepřové hodnoty průměru a svou existenci věnuje tvorbě nadzajištění, aby v závěru zjistil, že toto napření mu odcizilo rodinu natolik, že manželka již dávno souloží s jiným a děti mu fetují, neboť na ně neměl čas. Ve funkci je ale i opačný model: nikdo z páru se o nadzajištění nesnaží, což je vydělí z obecného sportu a do páru se vkrade pocit zaostávání za sociálními hodnotami, kdy tato nespokojenost pár nejprve naleptá a posléze rozdělí. 53% rozvedených párů v Čechách má prostě na svědomí hlavně opravdu tento kreténský tlak průměru: orientace na materiální statky.

Jistě! Existují výjimky, ostatně jako vždy. Populace je stále bohudík spektrum, takže i dnes existuje řada jedinců, co dokáží vlastním vědomím odvrhnout současné hodnoty a vydat se svou, dost často TRADIČNÍ cestou rozvoje myšlenkových spekulací, kdy kompletní pochopení nutnosti pouze materiálního minima jim přihraje rozměr, který postrádají všichni ti úspěšní – vlastní čas, či čas na sebe, z jedině něhož vyvěrá...kompaktnění ega, či ‚sebevědomí‘. Ano, sdělit zde, že narazit na geniálního nuzáka zní pohádkově, či mysticky, ale ještě než jsem se odstěhoval z Prahy, měl jsem kontakt na pár lidí, kteří se touto cestou vydali. A nebyla to z nouze cnost, šlo o vědomé a logické (svobodu popírající) rozhodnutí klidně právě uprostřed obecně úspěšné periody. Vnitřní síla musela fungovat, neboť tací třeba vystoupili z rozjetého vlaku středostavovského života v plné rychlosti a se všemi následky. Zvlášť jeden případ mi pak ulpěl v hlavě, kdy jsem byl i několikrát svědkem události, kdy velmi krásná manželka dotyčného s jeho dítětem zkoušela apel, jestli už nechce přestat s tím pomatením a vrátit se zpět do své stále fungující firmy, ekonomicky úspěšné (v malém, šest zaměstnanců). Jeho žena, stojící na obecných hodnotách a pro ně žijících, nemohla za žádnou cenu pochopit, co a kde se stalo, když jak zázemí, tak i sex a perspektiva fungovala na jedničku a přesto se on rozhodl neúčastnit se, kdy ze dne na den přešel na ‚popelnicové objevy‘, pronájem šílené, sklepní díry jen pro sebe a na odlévání mosazných kravin pro – sám s úsměvem podotýkal – naprosto dostačující obživu. Věta: ‚skoro celý den mám pro sebe‘ mu fakt počala fungovat a byl to on, kdo svou ženu chlácholil, že to zas bude na její straně dobré a že se mohou dál klidně vídat, jen spolu nebudou už žít. Já jako kovaný postkatolík-komunista jsem na něj samozřejmě útočil v duchu, jestli ho neprudí, že mu jeho dítě vychová cizí chlap, ale on mi neustále oponoval tím, že mu nemá co předat do života, protože jeho život je prý jeho volba, která stojí proti zvyklostem, takže co kdyby jeho dítě chtělo zvykovost jako jeho žena? Nezničil by mu život, kdyby mu předával své vidění světa? Nakonec jsme se prostě vždy shodli na tom, že gen je většina existenční dispozice a výchova...že je jen násilná sračka, takže ano, couval jsem a abych neztratil ksicht, zajódloval jsem pokrytecké, že je to jeho dítě, jeho volba. (Pokrytecké proto, že já jsem nadšený dogmatik a ze všech dětí by měli být samozřejmě válečníci, takže to že nyní toleruji i vlastní femina děti je jen proto, že jsem zestárnul a zimpotentněl. Dnes mám dcery prostě rád, ale kdysi dávno jsem fakt chtěl jen nemilosrdné a ultimativní syny, no...)

Takže...sám jsem se doběhl vlastním textem, protože jsem si prokázal, že to kloubení logiky a svobody možné je v případě, že to funguje směrem: logikou ke svobodě. Žiji však v hrůzném světě sociálních pokrytců, duchem neskutečně malých lidí a objektivních omezenců, kteří se pokouší narvat ‚svobodu‘ do logiky, což prostě nikdy fungovat nemůže. A přesto je to většinové založení. Já tedy stále vůbec nevím, jestli se ‚chci mít dobře‘, protože jsem nakonec slaboch, co by si komplikovaně trhal emoční vazby na rodinu. Nějak se mi stalo, že už víc jak 15 let jsem tak nějak bezděčně věnoval na ochranu a zajištění této rodiny, takže se mi dostala ‚pod nehet‘. Kdybych se MĚL dobře, možná bych počal přemýšlet jako výše zmíněný přítel (4 roky aktuálně bez kontaktu, on prostě nejede v internetu, hmmm...). Kdybych se měl naopak špatně, rozložilo by se mi okolí vlastní neschopností spravovat svůj svět, takže bych musel trpět tím, že okolí mě mění život, nikoli já okolí. A takový fatalismus věru neumím. Musím si to ještě promyslet, ale každopádně...dokonale pohrdám masou debilů, co mi automaticky řekne, že ‚mít se dobře je to hlavní‘. Neskutečně jednoduchý náhled, který je ale synonymem celého našeho státu. Já fakt žiju v pekle, ale proto mě to baví...

 

Ta ženská mě při tom nachytala. Dělal jsem to. Fakt. Dvacet čísel nad zemí, za garáží a úplně bos. Tam jsem věřil, že mě nikdo neuvidí. Byla parádně vyžilá. Bruneta kolem čtyřiceti, co dlabe na makeup. Vrásky a rýhy v obličeji sdělovaly, že žije inside a takové lidi já mám rád automaticky. Kouřila a její hlas byl festovně nízko položený, takže jo, sympatie byla kompletní. Nakonec, že se nemám čeho bát, bylo jasné z důvodu, že se vyloupla, zhmotnila, nikoli přišla přes zahradu. Udělal jsem si v duchu fajfku, že jde o další z mých nezřízených fabulací, kterých nejsem sto se zbavit od dětství, protože fašističtí rodiče mne nutili číst a číst a číst, tedy fabulovat, fabulovat a fabulovat, což v důsledku přineslo dospělého mamlase, který zvrací z dnešního dne a všechny barvy si jede uvnitř. Ke konvenčnímu životu tedy jsem velmi problematicky použitelný, zato k vymýšlení hovězin jsem přesný. Proto se mne nedotýká oslovení ‚ty kreténe‘, jasně...

„Sudička,“ řekla místo pozdravu na vysvětlenou a já jen v pochopení přikývl s nepříliš hlasitým ‚ahááá...‘. na zem jsem tedy nesestoupil, protože před fiktivními postavami se nemusím chovat normálně, samozřejmě. Vznášel jsem se nad zemí a pomalu si myšlenkově dotahoval, kdo a proč mne to navštívil. Ona mi do toho nevstupovala, nechala mne asociovat, takže když jsem skončil zcela logickým: „Jaj, to mám právě teď chcípnout?“...zavrtěla jen v ironickém úsměvu hlavou a v klidu mi sdělila, že jde o intermezzo na základě masivně nastupující krize středního věku. Pokračovala v duchu, že hypoteticky jde taky o určitou formu smrti, smrti mentality, protože definitivně ztratím ideově orientované hodnoty a bez vlastní volby budu přetaven v pragmatické hovado vytesané praxí, které umí žít už jen zkušeností. Řekla mi, že je to normální a že se to stává všem starým lidem. Prostě mě nyní čeká mechanická fáze existence a je na čase definitivně a konečně zahodit veškerou infantilitu, jíž jsem si dosud tak nadšeně hýčkal. Zvedl jsem jí okamžitě prst a ucedil, že já můžu být kojencem do smrti, protože díky ní jsem vyrostl do macho formy a zastrašuji pulčíky jen svým rozměrem. Tedy každý si rozmyslí říct mi do očí ‚smrade‘, protože bych mu mohl dát z fleku přes držku. Mám prostě demonstrativní, fyzický potenciál, takže jsem zcela pochopitelně okolím vnímán za jednoduchého, ale silného. Má to své výhody...

Vyslechla mne trpělivě, ale s nadhledem, takže mou řeč završila prostým, že tohle není o konfrontaci s exteriérem, který mne dosud tak komicky zaměstnává; tohle že je nastolení trendu zevnitř, od zadního mozku našroubovaného na míchu. Tělo se bez mé vůle připravuje na smrt, takže dává signál, že už není kde a jak honit vodu, takže vyvalíme cejchu, nasadíme vrásky a odebereme řepu. To jsou ale ony sekundární znaky brutal degenerace, jakkoli nedůležité. Ty hlavní procesy proběhnou - a už probíhají – hlavně uvnitř, takže se mám připravit na mód, kdy konečně pochopím, co se pro ty ostatní šašky znamená morálka, proč bazírují na slušnosti a definitivně přijmu, proč všem těm okolním lidem vévodí tak markantní přizdisráčství. Objektivně si musím uvědomit, že jsem starý, takže mám-li jakkoli korelovat alespoň v podobě jako dosud – s exteriérem – musím na každý pád i tenhle geront mód přijmout. Po pravdě...poklesl jsem v levitaci alespoň o deset centimetrů, protože všechna její řeč samozřejmě dávala logiku. Biologická povinnost přejít do fáze ťuldy houpajícího ňoučata na koleni a neskutečně únavným a pomalým hlasem melancholicky vzpomínat na to, co už vrátit nelze. Na chvilku jsem měl pocit, že budu blejt a k poklesu přidal další tři centimetry. Byl jsem už jen kousek nad zemí, daleko níž, než ta ženská přišla...

Podařilo se jí přivodit mi krátkodbou frustraci. Jasně, jako kovaný primitiv mám šťastnou povahu, že všechny osery mne trápí maximálně 4,7 minuty, tedy jsem většinou rezistentní na deprese a když něco echt tlačí, tak místo homosexuálních pilulek od psychouše nasazuji jadrnou expresivnost v podobě nádherně vulgárních verbal-kladiv. Přesně: naprostý opak vykleštěného intoše, který se ve svých bolístkách koupe a užívá si toho. A jak už to tak u genetických predestinací mého druhu bývá, pomohlo by si do něčeho neživého praštit, protože jedině vracená bolest přes úder do něčeho tvrdého skvěle umlčuje všechno intošství a skvěle podporuje právě vulgus verbal. To intoši nenávidí a považují to za vrcholně barbarské, či atavistické. Proto je vhodné dělat to co nejčastěji, protože naprosto každý neodarwinista chápe, že pokud svět necháme impotentním vzdělancům preferujícím havlovství, dostane se celá populace výhledově do svinsky pasivně-vegetativního režimu bez možnosti dynamické perspektivy, čehož jasné signály vidíme již dnes ve ztrátě porodnosti a potence právě u mužů. Ale tohle ví jen kritická menšina dnešních lidí, futurističtí pionýři, kteří logicky pochopili, že pacifikace již dosáhla svého extrému pro živočišný druh s periodou dominující církve; vědí, že jsme ve fázi, kdy je potřeba ozdravět lidstvo backupem animality a jedině ti chápu, že tak řídce roztroušené body nás nesocializovaných troglodytů jsou jednou z posledních, ukrytých nadějí pro celý druh. My, byť chápani za primitivy prostě přemýšlíme dál než jen mentálně plochý skot věřící ve své vzdělanostní glejty vztažené k dnešku; máme jistotu – bez potřeby schválení – že v našich rodech je prostě perspektiva pomáhající teoreticky jednou všem, takže...přes tuto sekvenci myšlenek jsem po počátečním afektu došel k jedinému: správně! Vše je správně a mé gerontsví je dokonce kýžené, protože já se do existence už napřel, kdy nyní je čas pro mé mutace. Já vlastně chci být už starý a smrt...jak může někdo zemřít, když jeho gen ho kope do kotníku, že chce jít ven s klukama? Ne, populačně aktivní primitivové jsou nesmrtelní a stáří je pro ně jen úsměvné stvrzení jejich košer existence. Vole, já se nakonec i usmál a zas vystoupl o deset čísel nad zem. Měla pravdu, já jsem měl pravdu, vše bylo v pořádku...

„A co že to tu vlastně děláš?“ zeptala se mne, když pochopila, že jsem fakt smířen a její asistence nebude třeba. „Já jen zkouším, jestli mi to ještě jde,“ odpověděl jsem jí se smíchem, načež ona mi ukázala, že to umí také. Zcela suverénně. Dva v zásadě nereální, mimo tenhle svět vědoucí co a proč se děje, nakonec každý se spontánně vztyčeným prostředníkem pro všechny případné diváky. Život je fakt fun, ale jen tehdy když ctíte ty správné hodnoty. Cya...:)

Pykačka za inside geneticky dodanou animalitu, kterou jsem si nezvolil. V tomhle světě prostě nahrubo procházím lynčem z prostého důvodu, že moji předci se optimálně spářili a v trendu košer biokomplexu slepili když už nic jiného, tak alespoň lokálně výrazný gen. Samozřejmě, pro today idioty je to negativně výrazný gen, protože - a mám to celoživotně - NENÍ jako ostatní. Není poslušný, není pokorný, není tichý, není vzdělaný. Shrnuto: není socializovaný dle většinového průměru, dle přání pasivní většiny, která si na hodnotách poslušnosti, pokory, pořádku a ženské formy obecného přehledu zakládá. Ta kolize je prostě křišťálově nejen jasná, ale i nutná. Logika věci dlí v tom, že kdyby lidé jako já byli správně, tak...a pozor přijde funny paradox: nemáme problém s porodností a nerozpadají se manželství. V tom je ta prdel. Já ačkoli neustále i od vlastní rodiny poslouchám, že už se mám konečně ohnout a zpokornět, dodržuji prostě ty nejkonzervativnější hodnoty životní pokory. Patnáct let fajn manželství a tři děti. Jenže na to každý sere, protože když to je, není to potřeba řešit. Nad tím se u mne vždycky mávne rukou a lidské hovado ucedí něco jako: „No jo, naflákat parchanty a nechat se hýčkat půlkou umí každý mamlas.“ A šup, soustředíme se zase na to, co je na mě aktuálně špatně. Já tomu prostě nerozumím a jímá mne podezření, že tohle nikdy neskončí. Ergo: předávám vám sociální princip -> je absolutně jedno co kdy a jak uděláte dobře, či čeho jste v životě dosáhli. Lidští sráči se vždy budou soustředit striktně na váš okamžitý poklesek, protože lidé nejsou moudří, fakt ne. Lidé jsou zlé, zahořklé opice s většinou rudou prdelí od toho jak dřepí a jejich smyslem existence v dnešních časech je morálně zvažovat své okolí, neboť oni sami jsou většinou bezpáteřní ohnouti, co si našli nějaký homosexuální flek, kde nemusí moc tahat a tečkou jim za to dlouhé mergle. Classic!

Co vám posléze v životě zbývá v případě, že jste řekněme...ne-kompletní idiot, tedy máte své chvilky, které lze považovat za selskou rozšafnost a jednoduše cílem vašeho života je do nikoho skutečně nevandrovat v případě, když se VŠICHNI vyfláknou na vás? (Jo, tady je ten můj další next paradox, že já na všechny ostatní lidi fakticky dlabu a kompletně, bezvýhradně jim přeji jejich životy, protože to jsou jejich životy, nikoli moje. Přesto tolik lidí se zajímá o můj život, leč právě v tom ‚hledáme hnidy‘ trendu, že prostě musím migrovat – pravidelně odcházím z míst, kde se zájem o mé soukromí už neslučuje s mou potřebou exhibice, která je vlastní nám všem, co se online ventilujeme. Zrůdné.) Tedy: co vám zbývá? Ó ano, zatvrdit se a...zfatálnět. Fatalismus je ale vhodný mental směr pro pasivy. Tedy pro ženské, socany a starce. Tam jsem se ještě nedostal, takže fatalismus u mne přijde až později. Teď prostě musím ten nepochopitelný atak prostředí mým směrem přetavit do v zásadě legračního, však nutného: punks not dead. Jen tento postoj mi umožňuje pohodlně se smířit s nejextrémějšími varinaty existence, kterou právě toto toto útočné okolí vidí ve ztrátě oněch jim libých konzervativních hodnot. Extrahováno je to asi model: bez přijmu, bez rodiny, bez zázemí. Opět paradoxně: jen sám za sebe a na sebe odkázaný. Že to není aktuálně realizovatelné komplet je mi jasné – já prostě v životě nemám nic cennějšího, než jsou mé mutace a ty ještě nejsou samoživitelské, takže jasný: dokud se nepostaví na vlastní haksny z MÉHO genu, jsem nikoli tímto zkurevným státem, ale sebou povinován je zajišťovat, byť třeba externě. Žena to má bohudík stejně a děti jsou pro ní životní alfou, takže i kdybych byl jen dodavatelem alimentní injektáže, stále mám fantastickou jistotu, že jsem si děti uplet s tou nejkvalitnější ženou, jakou jsem nalézt mohl. Ostatně proto jsem jí vzal, ofc. Opět a opět paradoxně: já, jako soušl vyhodnocený pankáč a bezhodnotový ksindl mám jedinou jistotu, že v tomto světě jsem JEN z důvodu, abych posunul genetický řetěz vlastního rodu. To je ta absolutně nejkonzervativnější hodnota, kterou dnes již neumí drtivá většina pokryteckých zmrdů, kteří se koncentrují pod praporem ‚kvalitní občan‘ a kteří soudí právě mou systémově neloajální existenci. Oni totiž mají jen systém, jen doktrinální hodnoty, které jim ultimativně solí, že oni jsou nejdůležitější, jejich pohodlí, jejich zábava a jejich svinsky a pateticky egocentrické bytí. Nikdo nikdy nepochopí, jak sprostí jsou pro mě soudci mé existence, když je vidím jen za ubohé středostavy v křeči, kteří to za celý život dotáhli k tomu vepřově nejjednoduššímu: hromadím drobné a jednou za rok jedu do zahraničí k móři. Ty vole, přeci kdo takhle může chtít žít? Ouch, tuzemská většina, fix...

Definitivně: mě prostě nezlomí. Absolutně platí, že co tě nezabije, to tě posílí. Nakonec obraz světem solo kráčejícího maskula, co svůj den věnuje nashromáždění relativně nevelké částky na pokrytí alimentů (hypoteticky - v mém soukromí žádný rozvod nehrozí, my se s půlkou sice nadšeně škorpíme, ale je to ve stylu dvou kladiv kujících na jedné kovadlině, jasný?) je určitě dílem romantický, protože fajn: na tři děti vám vyměří co já vím...deset litrů? Nebo tak něco. No a pak když si vezmete, že je možné koupit za pár šlupek ztracené a nelukrativní pozemky, na které lze přitáhnout marigontku, nebo přívěs a v rámci života uvnitř ní minimalizovat své vlastní životní náklady na komických pár tisíc, jednoduše vám vyjde, že celý váš život se pohodlně a opět hypoteticky vejde do maximálně patnácti tisíc za měsíc a to i když platíte na tři své děti. Já v tom prostě nevidím žádnou hrůzu, naopak. Internet, počítač, knihy a muziku v marigontce máte. Hygienu řešíte v práci, protože jako programový punk pasete samozřejmě po těch nejzákladnějších pozicích, které ale pozor...jsou dnes vysoce ohodnocené, protože dnešní svět to dotáhl už do stavu, že ty manus náročné pozice nikdo nechce dělat, protože soušl móda je právě v tom sezení na prdeli a nic nedělání. Proti tomu nic, protože mne často baví ten šok kancelářských, co po deseti letech ‚solidní‘ práce v kanceláři zjistí, že mají raka tlustého střeva, či jiný cancer bordel, protože tělo NENÍ k dlouhodobému sezení uzpůsobeno. Varování boodinova ministerstva: POHODLNOST ZABÍJÍ...takže se ptejme proč tak pomalu v rámci parlamentu, samozřejmě.

 

Migrovat, čelit, nikdy neslevit z vlastní hrdosti a osobní důstojnosti. Smířit se a uchopit fakt, že s tímto life postojem s vámi bude neustále vydrbáváno, protože se schematicky nehodíte do ubohého rybníku stabilizovaných a přesocializovaných gum. Píšete, říkáte a žijete to, co považujete za správné, protože jediné, co musíte respektovat je vaše vlastní výchova a tlak rodu, který vás v dětství k tomuto přístupu nemilosrdně tlačil. Mozkem uchopit, že neexistují ani životní prohry, ani životní vítězství, protože vše jen reakcí na akci a naprosto vše je kompletně pochopitelné. S vnitřním smíchem plným ironie projít od dětství ke stáří za jediné potřeby zanechat tu po sobě perspektivní mutace vlastního genu (což se mi již jasně podařilo) a kdykoli se na této cestě ze své vůle zastavit a z plna hrdla celému světu hlasitě předat: POLIBTE MI VŠICHNI PRDÉL! Cya!

 

Čistě jen z mého úhlu a subjektivně samozřejmě ano, kdy se odrážím od současných událostí v Norsku, kde jeden jediný, katolický pravičák dokázal během necelých dvou hodin vyvraždit na devadesát levičáckých dětí, kempujících na táboře do té doby idylického ostrova. Během dne se mi dostalo i informací od blízkých a mě důvěryhodných, že ani zákon se měnit nemusí, protože Amerika má sice mnoho masivních negativ, ale přeci jen se tam občas vyskytne situace, kdy zločinec je cíleně propuštěn pro nedostatek důkazů. Cíleně.

Nikým nepodepsaný, tedy bez individuální zodpovědnosti, přesto jasně morální rozsudek smrti formou lynče pozůstalých. A nemusí to dělat ani skupinově, protože pudové založení je u lidí různé, takže stačí, když zaúřaduje ten pohlavně nejtvrdší, zpravidla muž, který se stane pro traumatizované následně hrdinou. Ideálně, když i reakci soudí opět onen soudce, co před tím zločince úředního trestu zbavil. Ten pak logicky opět nemá potřebu smrt bývalého zločince došetřit do krajnosti a případ se uzavírá. Živočišné morálce bylo učiněno za dost – ten co zmařil životy je mrtvý sám. Logicky jsem tohoto modelu fanoušek, byť je mi jasné, že jej není možno nasadit standardně, neboť lidský afekt je nekonečný a riziko přehmatu by při podobně tolerovaném procesu bylo ohromné. Přesto takto markantní případy, jaké zrealizoval – já tu musím napsat znova: KATOLICKÝ PRAVIČÁK BROJÍCÍ PROTI MULTI-KULTI (laskavě navštivte server iDnes v blogerské části, ať zjistíte, kde se hnízdo potenciálně blízkých Norskému střelci nachází) – by měly mít možnost podobného skupinově pudového řešení mít. Lynč je prostě v určitých situacích funkční a devadesát dětí cíleně a programově zabitých pro zrůdný afekt katolického pravičáka jednoduše nemá omluvu, byť se mi rozšafní psychoanalytici snaží podsunout, že musím chápat možné ‚pomatení smyslů‘ u Nora. Kývu jim jak tučňák, že to samozřejmě chápu, ale že to nic nemění na tom, že na tomto světě jsme v první řadě pro rodičovskou funkci a ta může být zabitím plodu negována.

Fajn, když je to v jednom, ve dvou případech, jsou to velké, rodinné tragédie a pak je to už velmi individualistické a v uzavřeném kruhu. Leč devadesát dětí je cifra natolik ohromná – na cílenou střelbu jednoho člověka – že já jako rodič od svých dětí jsem pudově zcela nakloněn řešení, aby pozůstalí rodiče přivázali Nora za vůz a po asfaltu ho pomalu usmýkali, neboť jeho individuální utrpení bude mít trvání v hodinách, kdežto bolest ze ztráty dítěte trvá roky v intenzitě, která často neumožňuje konvenční život a to není jediný dopad. Prokazatelně se řada rodin po ztrátě dítěte rozpadne a vytvoří se tak zoufalé monoexistence s inklinací k intoxikaci, čímž se dostáváme k dalšímu: následná péče na pozůstalé bude ohromného rozměru v perspektivě. Tento čin prostě způsobí undergroundovou, sociální vlnu o které se nikdo přesně nedozví, protože není snadno mapovatelná, přesto proběhne.

Nor může dostat za zabití devadesáti dětí maximálně 21 let. Věděl to před útokem a věděl, že nic horšího se mu stát nemůže. Norské věznice jsou něco jako naše motely, takže tam trpět nebude a riziko, že by si ho spoluvězni ‚podali‘ je mizivé. Norové mají silně povrchně pacifikovanou kulturu po řadu dekád, protože historicky se těžko ovládali z důvodu nutnosti funkčního primitivismu pro jejich podnební podmínky. Oni musí být vzornější, než druzí, pokud chtějí evropsky koexistovat, takže skandinávské sociální systémy jsou kontinentálně pověstné (svou štědrostí, samozřejmě). Nor vyjde za dvacet let – ne-li dřív – změní identitu, vzhled a pobyt, kdy buď v pohodě a úsměvu dožije - oproti pozůstalým, co budou trpět a vzpomínat celoživotně - , nebo v extrémní možnosti bude pokračovat, či svůj akt zopakuje. Argumentovat mi naprosto pacifikačním sdělením, že pomsta život dětem nevrátí na mne nezabírá, neboť jsem rodičovský sobec, upnutý na funkci svých dětí a žijící pro jejich perspektivu. Takže kdyby mi cizí člověk zhatil mé životní úsilí, chtěl bych ho vidět mrtvého, ba co víc, chtěl bych ho vidět trpět, aby se alespoň trochu kompenzovala ta vnitřní, animální bolest vyvolaná ztrátou potomka.

Nejsem ani zlý, ani agresivní, ani nikomu nic špatného nepřeji. Však v tomto případě bych naprosto klidně, bez mrknutí oka sledoval smrt onoho střelce, kdybych se u situace nějak vyskytl. Ono totiž fakt nejde o něj, jde o těch mrtvých devadesát životů, které se nestihly rozvinout, i když do nich bylo maximálně investováno rodiči.

A pokud vám v lebce právě nyní táhne, že ten střelec si má slušně odsedět svůj trest a zase vyjít do ulic, tak jste tak vulgárně socializovaní, že vy už budoucnost skutečně nepřinesete a právě díky vám útoky střelců každoročně eskalují. Jste letargičtí, sociální prefabrikáti žijící pro svou vegetativnost a já vás chápu, je vás kolem mne naprostá většina. Přesto JAK chcete popřít archetypální pud oko za oko, když zde jsou to maximálně dvě oči za sto osmdesát? Už to je přeci úlitba ‚moderní socializaci‘, protože v dřevních dobách by byla vyhlazena i okolní rodina střelce, samozřejmě. Zrůdná to doba dnes, impotentní, patetická, povrchní...DEMOKRATICKÁ! A přesně z ní se střelec zrodil...

 

 

Není ničím jiným, než živočišnou zkratkou určenou pro mužskou stranu Homo SS, instantním řešením okamžité situace pro možnost opětovně zajišťovat perimetr. Brutalita není tedy špatná. Je logická a dokonce ještě donedávna na ní člověk stál při vzájemném tříbení nejfunkčnějšího genu. Subjektivně brutalitu definuji jako maximální investici vlastního potenciálu pro završení procesu, či situace. Brutalitu tedy lze nasazovat jak na živé, tak i na neživé subjekty, kdy růst amoku příkladně u skládání Ikea nábytku je pozorovatelný u mnoha mužů, kdy finální rozmetání příslušenství po prostoru z důvodu jeho nesložitelnosti je právě ten výtrysk brutality. Brutalita je striktně pudová záležitost a u zdravých jedinců jí není možné ovládat čelními pouty socializace.

Pouze u těch, co si prošli jak pokročilou socializací (masivním a dlouhodobým vzděláním) a zároveň jsou i produktem podobného zázemí (sociálně kulantního) mají možnost krotit své nápory amoku (brutality) čelními pravidly, neboť už jejich samotný genetický potenciál je biologicky pacifikovaný (vlažný) a tak zadní kmen mozku s čelním lépe spolupracuje. Z takových dílem nedostatečných následně vzniká to, čemu říkáme ‚demokratický občan‘ – jednotka loajální systému, brutalitu apriori odsuzující, neboť má naučeno lpění na bezpečném a vegetativním prostředí. Následně pokračující vědecko-technická revoluce, spojující svou sílu s post katolickým prostředím, které k pacifikaci vede už ve svém základu, umožnila takový individuální komfort, že pudově vlažných je dnes naprostá většina a tak se trend nenásilí, tedy odmítání brutality, stal majoritním, či dominantním. V průměrné lebce občana se při pojmu ‚brutalita‘ rozvine v zásadě Pavlova reakce, reflex, jasně negativního charakteru. V lebce občana (průměru) se brutalita rovná zápor (předcházení bolesti a poškození u soudruha ze stáda, takže celkem pochopitelný pro-stádní trend). Faktická funkce brutality je tedy většinou vytlačena přes morálku a programové předcházení....přirozenému výběru.

S funkční a akceptovanou brutalitou máme naopak společnost stojící plně na přirozeném výběru, takže nejen že eliminujeme dnešní nešvary v podobě masivního růstu gerontské frakce společnosti, ale i děti stimulujeme co nejdříve do plné samostatnosti s tím, že podporujeme jejich verze brutality z důvodu perspektivní potřeby v rámci logických konfliktů. S brutalitou také dynamicky a aktivně rodíme, protože jasným důsledkem brutální společnosti je vysoká úmrtnost, tedy pochopitelná: dynamická obnova etnického celku. Biologicky je brutalita tedy jasným pozitivem a zásadně funkční věcí, byť v konvenčním myšlení je vnímána za škodlivou – bohužel. Dnešní nositelé brutality, tedy jedinci nepřihlížející ke své čelní abstrakci buď z důvodu její absence, či nemožnosti ustoupit volání pudu, jsou společností kriminalizováni, lokalizováni a následně izolováni v jednoduché logice, že Mike Tyson není ideální babysitter. Dnešek, rovná se: ti co jsou nositeli přirozenosti a markantních pohlavních znaků za mříže, protože dávají špatný příklad vegetativní většině. Naopak čím víc vykastrovaný na duchu i na těle, tím se stává člověk dnes úspěšnější, kdy příkladně takoví herci, co jen předstírají život někoho druhého se dostali až na výsluní společnosti. Jsou totiž nejvzdálenější modelu člověka, který by mohl brutalitu vykázat – jen někoho hrají, jsou tedy kompletně bezpeční.

Celkový trend potlačování brutality je zjevný a pochopitelný z řádků výš: růst podílu starých, růst podílu nesamostatných dětí, odklad početí do živočišně kontraproduktivního věku, či úplné odmítnutí v glorifikaci monoexistence, ignorování pohlavních potřeb, tedy růst impotence, růst podílu tlustých, růst podílu zdravotně nedostatečných, růst depresivních a tak i růst sebervrahů. Vytlačení brutality vede k zániku naší živočišné skupiny a přesně TÍM JE DNEŠEK!

(Subjektivní instantní reakce vyvolaná kontaktem s Aidenem Hughesem tvořícím nádherné malby, viz: http://blog.bruteprop.co.uk/, které s mým vnímáním brutality zcela korespondují, byť jejich tvůrce měl svou vlastní motivaci a můj názor není odvislý od jeho představy, protože tu přesně neznám. Doporučeno!)

 

 

„Hamrale, co to děláš?!“ vzneslo se nechápavé zvolání odnikud. „Co by, knechte, otesávám paznehty. Ono to totiž jde, fakt. To takhle vezmeš majzlík, chytneš ho za držku, aby se necukal a pak systematicky usekáváš tu sociální krustu, co to na sobě má. Bušíš a bušíš, jak kdyby ti bylo patnáct a ještěs nebyl ženatej, přesně v tom ultimativně animálním rytmu, kterej ti kdysi řek – yo, košer sex – a na konci máš...revitalizovanýho panáka. Prakticky ti z  padesátiletýho fosila posedlýho křížem udělám hardocre punka, co bude zuřivě hledat třetí prostředník ke vztyčení...“. „To kecáš,“ ucedí skepticky zase ten hlas, „protože tohle nemůže nikdo. To může jen...Bůh!“ Hamral se zarazí v pohybu a pomalu se otočí směrem, kde slyší ten hlas: „Pocem, ty hajzle, ty to potřebuješ jako sůl!“

Fatální zjištění, že drtivá většina lidských unikátů jsou cibule bolí, protože Shrek opravdu nelhal. Shrek je zelená figurka z animovaného seriálu, co poměrně filozoficky pronesla, že on sám je cibule a což jsem tehdy při zahlédnutí nedocenil, neboť mne prudilo okupování televizoru vlastními mutanty, co Shreka preferovali před nějakým řízným dokumentem ohledně koexistence savců. Leč tento model pro člověka zdá se mi nyní naprosto logický, protože věk je plynoucí čas, takže každá cibule-člověk v čase získává další a další vrstvy sociální naplaveniny, kdy když je to opravdu stará cibule (řekněme že tak 36, což je výborný albibismus z důvodu, že mě je 35), tak na povrchu definitivně zežloutne a ztrvrdne. Takže CO uděláte, když si chcete dát cibuli? Jou, jou, lapíte kinžál a tenhle nechutný bordel, tuhle slupku jíž se standardně říká ‚sociální dospělost‘ z ní v nadšení oloupete, aby vám zůstalo nakonec to štiplavé, bílé a hladké uvnitř, jako když tomu bylo dvacet. (Zde dělám výjimku u katolíků, protože ti jsou zpuchřelou cibulí s hnědou slupkou od chvíle, kdy poprvé dostanou přes držku Biblí, což je tak kolem dvanácti let, aby nikdy nezapomněli, kterým směrem šoupat pantoflema...)

Následně: co uděláte, když nemáte faktickou možnost druhé chytit za řepu a řádně namočenou houbou jim leštit ksicht tak dlouho, dokud si neuvědomí, že vystupovat ze sociální pózy je fakt póza a že já prostě nejsem mental pyča komplet, takže si kompletně uvědomuju, že normálnímu knechtovi to v lebce jede stále podobně, jako když mu dvacet bylo, ale jen s postupujícím časem modifikuje svůj vlastní projev do stále pevnějších a pevnějších pravidel, čímž tenhle prostitut získává lízátko: koukej, jak umím mluvit dospěle! V praxi je to tak, že když dospělému panákovi jede v lebce echt vulgus slovní spojení ‚tak dívej, ty zmrde‘, z úst mu vyjde naprosto hladké a klidné: ale uvědomte si, vážený pane, že...

A je v tomhle něco logického? Není! Kde se v humanismu vzala ona povinnost zaměňovat inside expresivitu, což je jen emoční zkratka, tedy technické pozitivum (ano, sprostá slova JSOU jazykově zkracující popis emočního trendu, tedy sprostá slova jsou velmi praktická a ten kdo je jen dílem racionální, za sebe pochopí krásu a kouzlo sprostých slov sám), zaměňovat je za OBECNĚ poplatnou FORMU kulantního projevu? Proč lidé nezůstávají moudří v možnostech svého jazyka a expresivita, či vulgus není běžnou soušástí formální mluvy? Já tomu prostě nerozumím. Přeci když se sejdou dva, co nemají problém s jazykem a zároveň nechtějí debatu rozpliznout na brutální délku z důvodu aplikace současné formálnosti, logicky zvolí zkratky, tedy vulgus, kdy za sebe mohu hrdě říct, že i ve svém hrubě degenerativním věku stále ještě umím přeskočit i vulgus a komunikovat jen hrdelními zvuky a nonverbálním projevem. Čistá citoslovce doplněná o posunky a grimasy dokáží nejen že daleko kvalitněji předat sdělení, ale díky zapojení celého těla do projevu získává i mentalita pocit komplexnějšího předání.

FAKTICKY: odklon od expresivity kastruje jazyk. Lpění na kulantní formě vede k unifikaci. Strach z nevystupování jako seriózní vede ke kompletní vnitřní impotenci, takže vám zodpovědně a vážně říkám: buďte sprostí, zkratkovití a otevření jak jen to jde, čili...kurva, kde mám ten majzlík!