Blog pro každého

 

Sociální, respektive kolektivistické cítění stojí a zde přichází ústřední Koukolíkovo pomýlení: nikoli na vzájemné ohleduplnosti jak je dnes upřednostněno z důvodu masivně prorostlé pacifikace do vnímání reality, ale na funkcionalistické rivalitě zcela spontánně selektující dle unikátní výkonnosti. On už i Darwin učí, že ohleduplnost je první krok k sebezničení, protože ‚míti ohledu‘ je technicky apel na druhou stranu, aby jednala ve stejném duchu a bylo dosaženo kompromisu. Je to jednání stojící na víře v externí organismus a přesně to je onou iracionalitou, která popírá tlak na progres per jednotka, protože akceptováním, přijetím a podporou jiného organismu logicky omezuji organismus vlastní, což nemusí být sobectví. Může jít jen o zcela pochopitelné soustředění se na vlastní vývoj, či svůj výsledek stejně jako je to ve sportu. Čeká sprinter na svého kolegu při závodech a dává mu ze slušnosti přednost, aby ho netraumatizoval, že on sám ho předběhl? Dle Koukolíka by nejspíš měl, nechce-li působit za deprivanta...

Deprivant. Vulgární slůvko psychologů útočně deklasující každého jedince mimo jimi nastavenou normu a označení za citového deprivanta, či emočního frustranta patří ke společensky deklasačním vrcholům v rovině pseudointelektuální vrstvy. Jednoduše: neexistuje emoční, či citová norma a po pravdě – dnešní doba je přehysterizovaná, emočně nadužitá a kontraproduktivně citově vybičovaná. Je to z důvodu, že současná dlouhá perioda bezválečného stavu nemá faktické celospolečenské vzruchy a tak je aktuálně konzumní kultura tlačena do demonstrativní citové exhibice striktně v rovině optimismu, jemuž se propagandisticky říká ‚pozitivismus‘ a nachytalo se na něj nespočet většinou (nikoli pouze) jistým způsobem nestabilních femin dle sebe opravdu v Dobro věřících. Jednou z nich je právě i Koukolík, který tak nijak nekoliduje se zavedeným trendem, že většina víc jak padesátiletých intelektuálů mužského pohlaví se mění v tomto věku v mentálně ulepené ženy po přechodu tlačící právě na tu ústřední ohleduplnost, která zajišťuje jediné: pacifikované prostředí pro zbytkově patriarchální správu, která je však fakticky skrytým matriarchátem, protože opět: upřednostněný jsou týlové, nikoli útočné hodnoty. Místo expanze ohled. To je podstatou matriarchátu a jeho napření se do stabilizované konzumnosti bez konfliktů.

Býti deprivantem a ještě v rozměru asociálním není tak žádné objektivní negativum. Je to kalkulativní urážka těch, co o sobě uvnitř pochybují a tak se orientují na velká a masová společná stání, která by bez vzájemné ohleduplnosti nemohla přežít. Vzájemné! Nikoli obecné. Ti - a já nemám důvod zastírat, že tato ukřivděná zvěř se koncentruje primárně mezi socialisty - používají deklasace: ‚asociální deprivant‘ zcela programově, protože tak na svou stranu jak přitahují automaticky souhlasící (pro mnoho lidí je každý, kdo nevyhovuje jejich představě o ‚kvalitním člověku‘ deprivant – sociální nacisté), tak odebírají svému cíli možnost vlastní obhajoby, protože jak dokážete, že nejste emoční deprivant? Začnete se šíleně smát a hladit nejbližší koťátko? Ano, pak jste již za šilence kompletního, takže tento Koukolíkův útok je velmi kvalitně PODLÝ a problematicky napadnutelný. Tváří se natolik oduševněle a pozitivisticky, že naprostá většina lidí Koukolíka pochopí za jakéhosi mesiáše ‚dobré perspektivy‘, ale nikdo, opravdu NIKDO si nedovede představit svět složený z aktivně ohleduplných plošně. Šlo by o dokonalou ztrátu soukromí a to nikoli jen v rámci existenčního prostoru, ale hlavně v rámci prostoru mentálního; Koukolíkův pozitivismus by vyhladil sobectví, které je dnes zcela pochopitelně diskutováno, které ale zároveň je ústředním motorem samotného vývoje...

Koukolík není hloupý, není arogantní a omezený je jen z části. Koukolik je v součtu velmi dobrý člověk a jistě i hovor s ním může být příjemná záležitost. Přesto: jeho pohled je utopický, iracionální a jde jen o vyústění skryté potřeby nás všech, co bychom rádi svět kultivovanější. Koukolík nic nepřináší, ale ani nebere. Takže je třeba hledat logičtější náhledy na asociálnost ve společnosti, která má z mého úhlu poněkud hlubší kořen, než je ono současné masové prospěchářství vládních činitelů. Prostě jen názor...

 

Vložil si tabákový smotek mezi rty a zapálil ho benzínovým zapalovačem, jemuž se ukrutně tenčili škrtací kamínky. Pak se z pod helmy široce usmál. Na vnitřní straně kovoplastové skořepiny kryjící mu lebku hrála empétrojka skotské dudy a bubny tak tiše, že slyšel i cvrčky vzdálené desítky metrů. Ničemu to nevadilo a byl to spíš jen stín hudby, tiše mu ulehčující neustálou samotu.

Usmál se proto, že si vzpomněl na svého děda, který umírající sice na rakovinu plic, nic neztratil ze svého zápalu v lebce a přerývaně – co chvíli nasávající z kyslíkové masky – nadšeně mu sděloval, že to tušil už na začátku století. Svět bez peněz a bez států byl prý dávný sen tehdejších anarchistů, lidí z časů, kdy i děd byl mladý a lidé tehdy žili pohromadě. Anarchisté minulosti o dnešním dni snili a malovali si ho jako harmonickou společnost dokonale svobodných lidí, které nikdo v ničem neomezuje. A až sem to trefili. Bohužel ale – jak děd zapáleně a dokolečka opakoval – zapomněli na tu druhou část. Na pokračování, které dnes přísluší jemu, stojícímu zde v odpočinku, kouřícímu a poslouchajícímu dávné dudáky tiše ždímající kozí měchy pod helmou.

Lidé byli dokonale svobodní. Peníze už dávno nikdo nepoužíval a neexistoval stát, který by kohokoli šikanoval skupinovým názorem. Lidé postoupili na úroveň šikany daleko přirozenější. Na vzájemnou šikanu přes vlastní věk a kolikrát už viděl ono dávné a biblické heslo nad Geront hnízdy: CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU? Geronti byli dle sebe v právu a stále víc a víc pěstovali vlastní jednotky mladých. Pochopili, že vlastními silami se neubrání všem těm, co stáli proti nim z důvodu potřeby vlastního prosazení se. Produktivní. Geronti proti Produktivním, dva nesmiřitelné tábory. Dvě dominantní skupiny dneška, obě vítězící a obě prohrávající zároveň. Ohleduplní versus Perspektivní.

Ohleduplní, tedy starci přirozeně umírali a byli limitováni svou vlastní degenerací. Oproti tomu Perspektivní propadali degeneraci, takže problém Perspektivních v nejvyšším věku této skupiny byl, že plynule přecházeli v Ohleduplné a mezi Geronty. Perspektivní měli děti, mladé děti, ale i Geronti ještě někdy zvládli počít, takže i Geronti si pěstovali mladé však v daleko řidším množství. A problém mladých Gerontů byl v tom, že utíkali. Pokud starci svého mladého nezlomili k otrocké a dokonalé poslušnosti, utekl jim ten k Produktivním. Naopak zase od Perspektivních utíkali lidé ke Gerontům. Nejčastěji na základě osobního alibismu, že jim sdělí, že není potřeba bojovat, pokud ustoupí. Fakt je, že polovina těchto dezertérů svůj útěk do stařeckých řad nepřežila, protože Geronti je odsoudili za předchozí zločiny proti lidskosti a popravili je, ale sem tam byl dezertér Produktivních natolik při smyslech, že se infiltroval v maskování přirozeného vzhledu a fungování Geronta, které měl samozřejmě nasledované z předchozích bojů. Docházelo tedy k oboustranné a neustálé výměně lidí, byť nijak frekventovaně v rámci lokalit.

A proč vlastně válčili, když se mohli domluvit? I tomu se děd se svým kyslíkem smál. Protože byli tak dobří, že práce vlastně zanikla. To byl ústřední bod toho všeho, co se dnes dělo – člověk byl prostě zbytečný a neměl uplatnění. Nemusel hladovět a mohl se bavit do nekonečna a po pravdě, po roce 52 to i nádherných 7 let fungovalo. Podle dobových záznamů to byla nejvyšší perioda lidského druhu a on s tím může jedině souhlasit. Pamatuje si ty roky a také si pamatuje, jak to celé začínalo.

Osamocenými, nečekanými a zpravidla neuvěřitelně brutálními útoky jednotlivců, od nichž by to nikdo nikdy nečekal. Ti lidé u svého amoku a násilí proti ostatním chtěli zemřít, takže možná proto ta brutalita. S tím se ale počala spojovat i strmě rostoucí křivka sebevražd. A zpočátku to nikdo nechápal, protože zásoby byly rozdělovány dle potřeba a každý mohl mít cokoli, na co si vzpomene. Však až když se trend už opravdu nastartoval, útoky počaly růst skutečně vzhůru a ze sebevraždy se stala dokonce globální móda celého jednoho kulturního směru, pak konečně se počaly proti rostoucímu strachu těch ještě příčetných publikovat informace, že oba tyto jevy v dokonalé společnosti jsou následek fatálního neupotřebení člověka a reakce na finální potlačení živočišné potřeby skupinově kooperovat.

Ono dívat se na sport, soutěžit ve hrách kdykoli si jeden vzpomene a zvolit si nespočet zájmových kroužků člověka prost nenaplní a tak řada hlavně mužských jedinců splňovala ‚občanskou aktivitu‘ s klesajícím zájmem v čase a z mnoha z nich se stali buď narkomani, nebo alkoholici unikající do vlastních abstrakcí, aby se posléze odevzdaly medicíně s jejími pokusy je opravit. To ale byli ti předvídatelní, ti co problém nedělali. Daleko horší byli ti, co si házeli s míčem do posledních chvíle, smáli se a dokonale předváděli ‚zajíčka ve své jamce‘ až do momentu, kdy se s úsměvem omluvili, že se musí dojít napít a během několika sekund se vrátili s naprosto odlišným výrazem ve tváři, plynule vkládající hlaveň automatické pušky do prvních v překvapení otevřených úst dítěte, aby následně a bez okolků zmáčkli spoušť v tom prvním z nespočtu následujících výstřelů. Ti byli problémem a nikdo nepřišel na to, jak je odhalovat. Byli neodhalitelní a byli snad všude. Stejně jako ti sebevrazi organizující se přes sociální sítě, u nichž však nebylo možné určit, kdo to myslí vážně a kdo se jen baví v rámci popkultury. Zabít se nějakým okázalým způsobem, respektive o tom spekulovat patřilo k ‚dobrým mravům‘ a ten kdo nechtěl být zpátečnický posera, musel mít svůj způsob sebevraždy zmáknutý do detailu. Přesto byl problém v tom, že nakonec se svého navrženého zpracování nikdo nedržel, protože se přestal držet i ruky partnera jakmile se dostal třeba jen deset metrů nad zem, kde s nadšeným ‚Geronimóóóó!‘ a rozběhem opustili tuto výšku k zemi za vlastní gravitace. Bylo to příšerné a prakticky každý znal někoho, kdo v rodině takového sebevraha měl, pokud to tedy nebyla rodině právě jeho vlastní.

No a tehdy se ukázala rychlost myšlení Gerontů. Byli na tyto společenské projevy daleko citlivější a tolik se jim nevěnovali. Geronti se prostě ani nezabíjeli a ani nezabíjeli nikoho kolem sebe, ale na místo toho počali tvořit jakési spolky ‚domobrany‘, které obsadily všechna distribuční i producentská centra v rámci infrastruktury. Prý z důvodu, že občas někomu ‚hráblo‘ i v duchu, že za ten ‚nekonečný dostatek‘ můžou právě ty zcela automatizované a autonomní provozy, nedělající nic jiného, než produkující to, co lidé potřebovali. Takový nadšenec se v tichém chichotání oplácal výbušninou a pak se s hlasitým ‚Uráááá!‘ odpálil mezi tiše pracujícími linkami v jakémsi nepochopitelném pocitu, že jim to dal sežrat. Strojům?

Ne, Geronti to pochopili správně, že infrastrukturu je třeba chránit, o tom nepochyboval už ani on dnes. Co, ale Geronti nepochopili byl fakt, že Produktivní si z nich brali příklad a po pravdě: mnoha mladším mužům přišla ochrana čehokoli daleko zajímavější, než ‚zajíček ve své jamce‘, či celoodpolední ‚hula-hula‘ závod. A dokonce to vzali s takovým nadšením, že se zorganizovali a dokonce trénovali skupinové písně s tím, že Gerontům udělají radost, jak dobře to umí oni, jejich vlastní krev. Nikdo netušil, že právě to bude kámen úrazu.

Gerontům správa prostředků dokonale vyhovovala, protože získali jakýsi pocit neohrožení, když ovládají technologická centra a jakmile k ním tak ‚chrabře‘ zorganizovaní Produktivní nakráčeli, že tu ochranu majetku za Geronty převezmou, dostalo se jim jen slušného poděkování za nabídku, pochvaly jak hezky jim jde spolčená píseň a hezké otočky vzad, protože ano, Geronti, to zcela zvládnou, protože jejich počet jim umožňuje při plnění služby klidně zemřít, což Produktivní prý nesmí, neboť jich je kriticky málo. Ti prý musí žít dál a ideálně hrát celý den ‚hula-hula‘. Pro budoucnost! Tak to Geronti říkali a dle pozdějších vyjádření Produktivních to říkali jasně jízlivým a posměšným hlasem.

A někde v těchto měsících počátečního matku se to celé startuje i pro něj. Živě si ještě vzpomíná, jak probíhaly první střety s Geronty hlídajícími potravinová centra; jak v mladickém zápalu a s šátkem přes obličej metal první kameny na ostrahu Gerontů a živě si vzpomíná na svého prvního molotova, který trefil nějakou babku po sedmdesátce, kterou pak museli zalehnout tři jiní Geronti, aby jí uhasili. Živě si vzpomíná na hádky doma, kde jeho děd sípal na jeho otce, ať ho tedy oddělá, že je stejně kripl s rakem a že on prostě JE Geront, co kdyby mohl, tak s těmi ostatními hlídá potravinová centra, protože pro něj je ten vývoj POCHOPITELNÝ!

Starých bylo opravdu ohromné množství a jasná většina ve společnosti, takže měli pocit z práva na to určovat, jak bude chod společnosti vypadat. Neustále a na dálku vykřikovali něco o tom, že je to ‚demokracie‘ a že Produktivním dají naprosto všechno, co ti budou potřebovat. Jen ať se dál a v klidu věnují zajíčkovi v jamce s nejmladšími...

Celá ta separace proběhla během necelých tří let. Četl ještě dnes občas nalezené články o tom, jak nesmyslný je tento konflikt pro Geronty ohánějícími se sociologií, protože lidstvo prý o tomto stavu globálního dostatku bez úsilí vždy hluboce snilo a levičáci si na tom stavěli celé politické strany, takže PROČ planetou zuří tento uměle vyvolaný konflikt pouze jednostranně ničící technologický vrchol druhu Homo Sapiens?

On na to odpověď měl. Stejně jako jeho již dnes mrtvý děd. Dejte centra Produktivním. Nenuťte je pasivně vegetovat. Dejte jim nějaký, jakýkoli smysl života a oni si ho budou hýčkat, protože když to neuděláte...

Netypicky levou rukou si vyndal ze rtů doutnající cigaretu a pravou sáhl na pravé rameno, odkud sňal svou automatiku EFX 37, která kdyby měla zapisovatelnou pažbu, měla by tam číslo 118. Gerontů. Vlastníma rukama. A to měl ještě velmi velkou perspektivu, stále byl mladý. Měl tu zbraň rád. Dávala mu pocit, že skrze ní tvoří svět lepším. A ne jen pocit. Dávala mu jistotu, že on je v právu. Absolutně. Tu si mohl ostatně stvrdit velmi často, protože na mnoha dnes již opuštěných dětských hřištích se obruče ‚hula-hula‘ stále ještě válely. Už není dítětem...

[Rozhodně nejsou důležitá slova, důležité je schéma, které v roce 2012 oficiálně nabízí český statistický úřad jako i matematicky propočítaný výstup – já se prostě nehádám...]

 

 

Bojíte se budoucnosti? Nesmysl. Budoucnost totiž bude i když strachy zemřete, takže logicky: není se čeho bát. Je potřeba přežít, prosadit se udržet od počátku nastolený trend. A co je v rámci vývoje naprosto nutné: zbavit se konzervativnosti a lpění na sebou dosaženém. Vše dosažené musí být překonáno, to je základní princip liberalismu, který dokonale funguje i v rámci současného neodarwinismu plynule adaptovaného na nové podněty, výsledky a pochopení. Tak jako vždy před tím: největším nepřítelem člověka je strach. Ale k samotnému člověku:

Nacházíme se v 21 století po Kristu, což je uměle stvořený rozměr lidského progresu postavený na historickém mýtu. Nic důležitého. Fakticky jsme to dotáhli k nějakým 350 000 let s původem v Africe, což ale také není nic důležitého. I ten vzpřímený savec se nevyskytl, ale vyvinul, takže jak jdeme cestou vzad, tak se přihrbujeme tak dlouho, až po těch čtyřech vlastně lezeme a vláčet osmdesát kilo živé váhy na čtyřech není úplně praktické a je to funkční jen pro dominantní savce ovládající prostředí, což nám mizí v momentě, kdy se zemí zase rozduní těžké končetiny dinosaurů, kdy je náš člověk už asi deseti a dvanácti kilovým savcem, žijícím na pomezí dne a noci a skrývajícím se v mangrovech, protože je to posera a mrchožrout. Ale i tenhle tvor se vyvinul, takže můžeme jít ještě víc vzad. Fortelný počtář to prostě dotáhne na miliony let vzad až k těm prvním organismům, co svůj odpad v podobě kyslíku vypouštěli do v té době přirozené atmosféry z oxidu uhličitého a dusíku. To je přirozený model atmosféry pro naši planetu, jistě. Miliony a miliony let vzad - vývoj člověka, který nyní ve filmovém efektu otočíme na druhou stranu a jsme opět v 21 století, na samotném konci tohoto vývoje.

Zaostříme ještě víc a fakticky se podíváme na toho tvora, co si pyšně přisvojuje planetárního vítěze, abychom zjistili, že již nikoli desítky, ale celé stovky let jede v industrializaci – podpůrném procesu anorganiky – tak masivním, že mu to umožnilo postupně se začít odpoutávat od svých animálních základů. Srst je už dávno nahrazena oděvem, zvířata se už nehoní, ale v rámci domestikace chovají a že je s člověkem ámen definují katoličtí misionáři nasazující model koitu tváří v tvář, protože dle nich je držet samici za její pánev a shora se jí zakusovat do šíje nedůstojné a při sexu je třeba hledět druhému do tváře. To je věc, kterou standardně neumí žádné zvíře, takže jakmile začal člověk souložit přednostně tváří v tvář, přestal být technicky zvířetem.

Trend odtržení člověka od zvířete však dosáhl v současnosti zcela pochopitelně nejvyššího stupně, který ale díky na začátku zmíněnému: musí i dál pokračovat. Pokračovat v duchu dosavadní evoluce, která započítává i externími vlivy s člověkem spojenými, takže důsledky industrializační pohodlnosti existence, sečtené s mentalitou stále víc stojící na intelektuální abstrakci formují druh Homo do modu ne-zvířete. V cosi stoupající nad dosažený standard průměru fauny a protože to nemá s ničím srovnání a žádný jiný podobný druh na Zemi neexistuje, není možné říct, že je to špatně, či dobře. Je to prostě...vývoj.

Následně nejmarkantnějším projevem tohoto lidského trendu je zcela pochopitelná a dosavadně atypická ztráta pohlavnosti, který se dosavadně odehrávala jen u daleko méně složitých organismů, zpravidla endemické orientace. Člověk nemající predátora, realizující svou existenci do bezzátěžového módu vegetativnosti a jakkoli nebojující jako celek o své území z prostého důvodu, že může vyslat technologie prostředí pro něj kultivující, opouští přirozeně pohlavnost, dualitu, která byla původně nastavena v rozměru určité části nových plodů zformovaných do mužské verze. Však stále za konstantního faktu, že první týdny prenatálního stádia je každý lidský plod ženou. Muži jsou lidská nadstavba, určitý prostředek koncipovaný pro prostředí, kde je třeba podávat vysoký fyzický výkon, podstupovat zátěž a zvládat traumata na těle i na duchu. Toto vše však současná společnost odstranila, takže absolutní logika velí vyhodnotit muže jako fakticky nepotřebného, tedy určeného k zániku. Je to dlouhodobý trend, takže již stovky let probíhá a už před mnoha staletími se část mužů orientovala na práci mozkem víc, než na práci tělem. Technicky a v rámci zavedeného mýtu byl Ježíš prvním, zaznamenaným metrosexuálem, protože v rámci lidské ‚moudrosti‘ kázal v trendu vzájemného pochopení a tolerance. Tedy máme naprosto zřetelný průkaz, že již před dvěma tisící lety byl muž dílem orientovaný k ženské mentalitě podpory primárně týlu. Nikoli útočný a agresivní, což byla do té doby jeho přirozená poloha. Ostatně to je i tak nějak společenský start celé feminizace lidského druhu, protože církev beroucí si Ježíše za vzor následně aplikovala dva tisíce let restrikcí na násilnost, která je prakticky dodnes dána klasickým Desaterem (či náboženských ekvivalentů) zakomponovaným do i současné, standardní výchovy. Ergo: muž zaniká již více než dva tisíce let a tak dnešní forma již naprosto čitelných metrosexuálů směřujících k dokonalému unisexu je jen a jen poctivý a dlouhodobý vývoj v čase.

Lidé se bojí zániku mužského pohlaví. Boří se jim ona křehká konstrukce sebou vnímané reality, jejich svět je postaven dualisticky a oni na tomto urputně bazírují, protože nejzásadnějším rysem lidské mentality je víra ve vlastní obraz světa. Musí tomu tak být v zájmu zachování právě psychické integrity. Přesto mužský model pohlaví je objektivně překonaný z důvodu nevyužití v původní koncepci, takže kam a jak se posune člověk, když muž zaniká?

Feminizace bude hladce pokračovat. Zcela bez ohledu na názor jednotlivců, či přání skupin. Je to globální trend o něco zbržděný v rozvojových zemích, neboť tam se mužské pohlaví vždy využívá o něco déle z důvodu nízké industrializace a nasazených technologií. Přesto i rozvojový svět dospěje do komplet femina modu a tak se líhne nejdůležitější otázka: jak se budou lidé dále množit, když základem zygoty a nového plodu je penetrace vajíčka nejrychlejší spermií, že?

Musíte chápat nad principem. Vzít v potaz, že každý muž byl na počátku svého vývoje v prenatálu ženou, pochopit, že žena je prototypem lidského druhu a tak i následně akceptovat, že 92 dní tvořící se spermie v chámovodech je...původně masivní ženské vajíčko nasekané jak cibulka do specifických mutací, které posléze v mužském principu jak projektily vystřelovaly směr ženské vejce, překonávajíc cestou nástrahy kyselého prostředí, bojující mezi sebou o vítězství. Toť podstat mužství ležící v kvalitě i funkci spermatu, takže pokud vzhledem k výše zmíněnému muž ve svém principu zaniká, nezbývá než i útočnou formaci v počtu statisíců sloučit zpět do původního, zcela v duchu globálního femina trendu. Opět do vajíčka. Vajíčko proti vajíčku totiž poskytuje naprosto rovnocennou mutaci jako dnešní model spermie penetrující vajíčko a jediné, co tomuto monopohlavnímu modelu chybí je schopnost prolnutí právě přes onu dosavadní penetraci. Tedy jak suplovat penetraci?

Člověk poslední dva tisíce let nejvíce pracoval na rozvoji technologií podporujících industrializaci. Stvořil lis z výšky dopadající na kov, nahrazující kováře s jeho kladivem. Stvořil tank pálící projektil v síle tisíců dřívějších kopiníků, co museli napnout svou vlastní sílu, aby ratiště poslali vzduchem. Člověk technologií nahradil muže natolik dokonale, že ten je již dlouhá desetiletí jen obsluhou svého vlastního principu, tedy síly přesunuté do...anorganiky. A přesně to i bude náhradou penetrace spermie do ženského vajíčka, protože člověka má díky svému vývoji plnou možnost suplovat agresivní průnik zcela hladkou, pochopitelnou a ověřitelně funkční cestou anorganického, nikoli organického propojení. Dvě ženská vajíčka se prostě propojí laboratorně, nově s možností každí z obou matek poskytnou možnost plod odnosit, či naopak jen jedné z nich, pokud ta druhá potřebu nemá. Antikoncepce pak samozřejmě zcela odpadne, protože již dnes je prokazatelně organicky škodlivá a sex nedozná úbytku ani kvality, ani intenzity, protože nové, ženské páry nebudou mít s čím srovnávat a budou mít pocit, že jejich emoční intenzita v plebejsky používaném pojmu ‚láska‘ je naprosto plnohodnotná. Samotný koit se zjemní z penetračního na dotykový, což ostatně není žádné novum a jde o standardní praxi i současných, lesbických párů.

Budoucnost je stále zcela otevřena i bez přítomnosti muže a vrcholem evoluce lidského druhu bude dosažení faktického unisexu, což je pro nás dnes nepředstavitelné, pro muže pobuřující a odmítané i většinou normálních žen. Žijeme v periodě stále s masivní vazbou na minulost, žijeme ze vzpomínek. To samozřejmě můžeme dělat i dál, protože to nemá naprosto žádný vliv na vývoj.

Výše udané je pro mne prakticky jistým trendem a jsem zcela zvyklý na většinový odpor k tomuto modelu právě proto, že popírá dnešní dualismus. Přijmout to jako teoreticky možnou alternativu není zcela snadné, zvlášť pro muže, protože to popírá jejich vlastní...zbytky původní pudovosti. Nemám s tím problém.

Pouštět se do s tímto trendem kráčející protetiky, která i ty budoucí čistě ženská těla postupně přetransformuje do anorganického rozměru, který jednou ve velmi daleké a hypotetické budoucnosti vytěsní i potřebu organické mutace nebudu. Prostě jen za sebe sdělím, že další fází po anorganické existenci je už jen čistá existence. Bezpohlavní, nezatížená tělem, prakticky extrakt dominantního lidského smyslu, kterým je intelekt a který oproštěním se od pohlavnosti i tělesna zcela pochopitelně přejde do kolektivní funkce v podobě jediného mozku, kde každá individualita je jeden neuron. Taková lidská existence pak není zatížena už ani prostředím a zůstává jí poslední překážka: gravitace. Samotný, vesmírný princip...

Já myslím, že JE to izy a pochopitelný, ne?

 

Myšlenka jako střela asociuje povýšenost, protože je nabízena rychlost – malé. Myšlenka jako projektil už sedí, protože v matrixovském efektu lze proces zastavit a ve vizuelně erotickém módu obkroužit v čase zamražený objekt. Odstranit onu rychlost bouřící animalitu a v analytickém duchu pohledět na onen zastavený proces, který je jinak...dokonalou, lidskou zbraní. V klidu si zapálit...

Zabít. Ano, to je první význam, který nás, usazeni v křesle vedle v prostoru zavěšené myšlenky, napadne. Pak se začneme smát, protože nám dojde, jak legrační je dnešní společnost ve svých ubohých pokusech o cosi zvané ‚demokracie‘. Jak trapný a alibistický je to pokus zastavit myšlení a pokusit se srovnat ho do stejné roviny. Pak nás napadne vulgarita. Nasrat. A na tváři nám vyraší široký, temný úsměv lavírující na ideálním pomezí zla a dobroty. Ani jedno totiž neexistuje a to víme zase jen my, sedící v křesle a do vesmíru kolem sebe vypouštějíc kroužky bílého kouře. Odklepneme a vrátíme se k původnímu: zabít.

Zabít oponenta v jeho názorovém pokusu, protože kdybychom mu dovolili názorovou realizaci, měli bychom daleko víc práce posléze ničit jeho ohniska nákazy, infekce aplikované subjektivity, což by mohlo přerůst až v dlouhou, zákopovou válku perspektivně dojíždějící na suroviny. Zabít. Hned a na místě s tím, že je absolutně nutné dokonale mířit. Nikdy nám nešlo o city, či o pocit dopřát oponentovi nějaký prostor. Vždy a striktně šlo o jediné. Zabít. Instantně, definitivně, efektivně. A proto se myšlence musí říkat ‚dum-dum‘, tříštivá střela po nárazu.

Kdy vlastně vyvstal ten přechod člověka od reálně vraždícího k člověku zabíjejícího argumentačně a nakolik se to dá považovat za vývoj – evoluci, když faktická evokace je v trendu sublimace? Není to vývoj, je to z nouze cnost, protože člověku bylo odebráno právo na fyzickou realizaci umístěním do postindustriálního světa bazírující na ultimativní vegetativnosti, čehož je ona ‚demokracie‘ dokonale logickým produktem. A tak mu nezbylo v rámci průměrného unika, než pouze myslet. A začít používat své myšlenky jako střely, protože faktický lov zmizel. A pud dominance je v úrovni gravitace. Nepopiratelný, funkční, primární a spontánní. Jádro animality transformované do moderních podmínek. Logika znějící rytmem nabíjené pušky, která prostě musí vystřelit, aby se nestala tupou a zbytečnou holí, nošenou u boku. Headhunters...

Vyfoukneme kouř a dlouze natáhneme nosem. Fetiš. Radost. Dokonale funkční obsese a pro pravého nemožnost nikdy vypnout. Abstraktně divoká lebka zuřivě klapající čelistmi v nepříčetném vzteku, že nemůže prorvat světu hrdlo ráze, zuřivý pes mimo příčetnost, co pohrdá vlastní existencí pro jasný cíl vítězství. Ztráta sebeintegrity a dokonalá koncentrace do vytvořeného projektilu....ááá, zvonek. Přerušení. A k našemu křeslu se blíží druhé. Laskavý muž středního věku, kouřící poklidně lulku, zodpovědný a kulantní každým svým místem. Slušně kývne na pozdrav:

„Pokud je toto podáno jako sebeobhajoba, tak to musí projít prvotní deklasací, protože člověk je uzpůsoben k tomu, aby nikoho nepředjímal v myšlení nad sebou, protože tak se tvoří existenční postoj. Takže po znehodnocení - které je logické – musí přijít obecnější fráze. Vyhodnocení nabízeného postoje v kolektivním duchu a pokud by bylo alespoň nějak akceptováno, že jde o mentalitu, zákonitě musí přijít opět ona plošná deklasace. Ideálně v rozměru buď psychopata, což je individuální klasifikace. Lépe však v pojmu ‚sociopata‘, což je už zajímavé slůvko nabízející trendem odpůrce lidské morálky jako celku a tedy certifikaci jedince za komplexně nepříčetného. Neschopného pochopit žádný fragmentů morálních pozitiv. Shrnuto a jednoduše řečeno: já bych to nezkoušel...“ A usměje se.

Poděkujete mu úklonou a necháte ho zmizet zase do ztracena. Couvá od vás přesně v tom duchu, v jakém se k vám přiblížil a dál vypadá nevzrušeně, slušně a upraveně. Dokonalý gentleman.

V klidu si protáhnete rty běžným promnutím jich o sebe a po tichém mlasknutí si mezi ně zas vložíte filtr. Uznáte, že ten člověk má samozřejmě pravdu a tato pochopitelná rizika tu jsou, však...vzpomínáte si na předcházející úvahu, kde to bylo pudové klubko nezřízené agresivity, která tak příjemně mrazila pod žebry. Vzpomenete si i na to vulgus slůvko, které jste pronesli před tím: nasrat! No a to vás definitivně vrátí tam, kde jste před tím začali.

Obrátíte se pohledem ke střele levitující stabilně v prostoru a sekundu po tom, co vám na tváři opět vyklíčí onen široký, ďábelský škleb...necháte střelu vybuchnout do desítek vlastních projektilů, co se šíří všemi směry...

Zabít! Jáj!

....lol

[autor to po sobě samozřejmě nečetl, protože pak by to nejspíš nepublikoval, ale opět to smazal, protože podobné erupce na mozku u něj nejsou vzácností, takže všechny chyby jsou v tom správně a napsal je on. Já bych řekl, že to musí být strašlivé hovado, fakt.! :)]

 

Nikdy nevěřil, že to bude obyčejná sklenice pomerančového džusu. Přesto ještě před sekundou byl v zásadě spokojeným, až bohémským samcem, který si svůj kredit nesl fakt s grácií a sem tam přeřízl i ženskou úplně mimo vybraný cíl sebou jasně schválený. Byl elita. Vyvolený. Geneticky dokonale stabilizovaný. Focený a oblíbený. Společensky úspěšný. Byl nad věcí!

Takže jak to, že sotva co dotekla poslední kapka právě téhle ovocné šťávy v obyčejné chodbě bankovní instituce, kde široko daleko v tu chvíli nebyl nikdo, rozeřval se náhle prostor táhlou sirénou a jeho okolí zaplnilo sytě oranžové světlo, které až oslepovalo? Neudělal vůbec nic a jen tu sklenici stále ještě držel. A přesto někde tam v dálce, zcela mimo jeho dosah se jeho vlastní bankovní účet dotočil na nulu. On věděl o co jde. Viděl to již mnohokrát na panelu, často se nad tím bavil sám, či s přáteli, jak ti překvapení nýmandi náhle strnou uprostřed pohybu, když celý svět odhalí, že jsou dokonale švorc. Viděl to a tak věděl, že ta chvíle než se rozkouká, je přesně ta perioda, kde v jeho nejbližším okolí vylítlo ze zásahové služebny komando, které stojí jen na tom, že dotyčného dostanou. Kdyby unikl, tak by bylo komando okamžitě rozpuštěno a nahrazeno jiným. Nesměli zklamat stejně jako on nesměl, takže pokusit se o útěk a stále ještě v částečném oslepení...jsou to jen typy jako on, co se snaží nějak uživit a nedostalo se jim holt kvalitního početí jako jemu, takže byli impotentní a ploditelsky nefunkční. Proto museli dřepět ve služebně a čekat na poplach, kdežto on se mohl promenádovat a ještě přemýšlet, jestli ten poslední ženský model za tu námahu vůbec stojí. Stačilo mu projít a jakákoli žena by mu slíbila vše co má, odevzdala majetek a dělala mu otrokyni jen proto, že by byl...ochoten. Ne, to nebyla služebna, takže utíkat nebude, protože účty těch co v komandu slouží jsou doslova vypoceny ve stupidním očekávání dalšího, co nedokázal vybalancovat svou existenci na dokonalou udržitelnost.

A už je i zaslechl. Z obou stran chodby dusot vysokých bot, plus ono vrzání bojových obleků z neprůstřelné látky obsahujících pancíř. Měli helmy, to věděl určitě a pach oleje ze zbraní k němu dorazil o sekundu dřív, než mu ten první obrys, který počínal nabírat detailů s rozběhem a plnou silou kopl z boku do kolene, takže se mu podlomila noha a pohár s pomerančovou šťávou vylétl vysoko do vzduchu. To ho ale už z druhé strany chytla ruka za vlasy a vší silou ho táhla k zemi směrem, kterým by stejně padal. NO a jako vrchol mu nějaký jiný mamlas ve wrestlingovém stylu skočil celým trupem na hlavu, což byl asi pokyn pro dalšího, který něco podobného opakoval od jeho pasu dolů. Řekněme, že šest sekund o vzájemného vizuelního kontaktu a on tu leží zcela znehybněný, nemůže dýchat a několikery ruce mu zkoumají kapsy, jestli tam nemá...zbraň hromadného ničení. Už i to se stalo, že podobný případ jako on byl ‚připravený‘ na zásah a tehdy mohli v přímém přenosu sledovat i asi nejslavnější počin zásahových komand, kdy sedm těl dokonale na červeno vymalovalo jednu původně bílou místnost. Nenašli ani jednu celistvou čelist, fakt.

Ten vůl na ksichtě ho ale počínal opravdu hrubě prudit, protože se nemohl nadechnout. Napjal se a nadechl se i přes textil toho, co mu ležel těle. Hodlal povstat, protože tohle by už opravdu stačilo...

„Stačí jeden centimetr a roztancuju tě proudem tak, že z tebe to sperma vylítne samo, frajere...“ ozvalo se mu ucha naprosto suše a v klidu, kdy podle všeho to byl ten mameluk, co mu ležel na horní části těla. Měli to zvládnutý. A on pochopil, že se třást by je asi mohl. Byl zcela jiná proporce, než tihle normální impotenti společnosti, kteří mohli leda tak čekat pořadníky na výchovu sirotka z rozvojového světa, kterých ale bylo tak málo...

Ten zasahující ozbrojenec si asi v helmě četl jeho profil, protože jak věděl, tak od alarmu mají jen sekundy na zásah, takže se informace předávají za pochodu. Takže pochopil i jemné záškuby na svém těle, protože ten co mu vyhrožoval elektrickou ejakulací a čtoucí jeho profil se asi bavil nad jeho úspěchy a protože to byl svět, kam tenhle kastrát v helmě nikdy ani nenahlédl, měl upřímnou radost, že může na ksichtě ležet právě jemu. Tomu, co žil zcela opačný život od toho jeho. Je to pochopitelné...

„Tak vstávej,“ ozvalo se a z obličeje i nohou mu zmizela zátěž. „Je čistej,“ což nebylo k němu ale k ostatním a naprosto nikdo se nikdy nezmíní, že mu skončil prst v gumovém návleku v análu, protože tohle je věc, která by se mezi muži měla vždy přecházet. Oj, ale on zapomněl, že tentokrát mezi muži neni. Je s komandem, tedy s partou impotentů, co mají za úkol, přepravit ho k naprosto novým a netušeným zítřkům. A toho začalo zajímat, protože on je elitním členem společnosti. Chráněncem všech, protože je budoucností a na panelu dosud neviděl nic jako zalehnutí elity. Vždy se jednalo o impotenty, kteří pak – pokud se jim nepovedl nějaký výborný kousek plný explozivního násilí, při němž utratili život – cestoval na definitivní práce. Tedy někam do průmyslu, nejspíš do jedné z těch podzemních fabrik, co se snažili udržet populaci nasycenou. Odtamtud už nikdy nikdo nevyšel, protože skandály kolem recyklace mrtvých proběhly už před třiceti lety a recyklace mrtvých se tak od té doby stala tolerovaným...prakticky pilířem současného výkrmu, protože proteiny byly stále vzácnější. Dnes se už nestresoval nikdo, ale je fakt, že v dějepise se o tom psaly dramatické poznámky v duchu nevole původních primitivistů, co trvali snad...jak to jen...na pohřbívání. Ale on měl tu výhodu, že se nikdy nic učit nemusel. Byl genetický kalkulant, účelově tvořený pro udržení druhu a z těch jen někteří dosáhli genetické stabilizace i v pubertě, takže byl oproštěn od všech ostatních požadavků společnosti. Pohlavní pipeta na dvou a byl na to taky náležitě pyšný.

„Jdeme...“ ozval se povel náležící zjevně jemu a on poplatný své funkci žláz okamžitě zaduněl: „Kam?“

Už je viděl ostře a už i normálně dýchal. Zklidňoval se a nehodlal dělat problémy. Přesto mu přišlo, že cesta do masokombinátu je....zásadním vyhozením investic do něj vložených. Alespoň mu to tak připadalo.

Všechny helmy se na něj zadívaly v jeden moment a on měl pocit, že i když neměly tvář, takže to byl pohled velmi jízlivý. Ten samý hlas, co mu před tím zasyčel do ucha o elektrickém výprasku poznamenal i nyní a zase tím zcela klidným a nezúčastněným hlasem: „Gladiátor 22. století...“

A už jak vyslovoval to první slovo, počala mu od nohou nahoru stoupat chlad. Gladiator. Nejznámější, celosvětová soutěž v jakési evropské enklávě, která byla zdevastovaná předchozími věky a celé desetiletí to byla prakticky neobyvatelná oblast, než jí zabralo DNAboom konsorcium a vytvořilo z celé této bývalé skvrny na mapě, co byla dřív státem, prakticky ohromnou arénu...nestabilizovaných.

A už mu to počalo i docházet. Četl o tom, bylo to z jeho oboru. Když se nějaký v pubertě nestabilní ustálí v pozdějších letech a nevykazuje patogenní mutace, je z té hrůzy, co se snad kdysi jmenovala Čechy možnost vyžádat si přezkoumání. On tak nějak ale myslel, že jde jen o to přejít v rámci Čech do správní pozice, místo té výkonné. Celá tahle oblast byla nejvýdělečnější a nejsledovanější show impotentů, kde proti sobě válčili jedinci jemu podobní, však nestabilní a pravidelně i viditelně znetvoření, takže bylo potřeba několika těch stabilizovanějších, co by přežili v tamních podmínkách jednu ránu a zároveň byli schopni obsluhovat a udržovat mediální zařízení, přenosy do celého světa předávající. Tak to chápal a nyní netušil, jestli to, že ho eskortují právě tam značí, že bude přírůstkem, nebo naopak – což ho šokovalo: výměnou? Ano, šlo o tajné informace jejich kasty. Řada z těch, jako byl on časem přestala podávat výkonnost a nedařil se jim standardní sex. To byl problém, protože současná společnost měla i nepohlavní elitu, tu správní a obchodní a nejvyšší představitelky, či jejich dcery čas od času trvaly na ‚ozvuku minula‘ a skutečný koit patřil k nejnákladnějším darům mezi prominenty. Koit realizovaný právě těmi, jako byl on.

A jak by se mu takovýhle jeden zářez právě teď hodil. Dokonale by tím vyřešil svou situaci a ještě by mohl všem těm z komanda zajistit pohodlný život na celé roky. Jenže to by zde nesměla být ta debilní ekontava, která byla nejvyšším právem společnosti a jejímž prvním a ustanovujícím bodem byla absolutní povinnost vždy udržovat svůj účet v kladných číslech. Propadnout se do záporu bylo prostě daleko horší než vražda, či loupež, nebo jakýkoli jiný delikt. Propadnout se do záporu se rovnalo osobnímu krachu a to byl nejhorší možný přečin, jaký si kdokoli umě představit. A nešlo o to, že svou situaci mohl vyřešit prostým vyjitím z této banky, kde by jen ukázal na nejbližší alespoň nějak vypadající ženskou a ta by mu okamžitě převedla všechny své prostředky na jeho účet. Šlo o to, že zklamal. Zradil celou společnost, celou lidskou budoucnost, která na ekonomické organizaci stojí a ostatně proto už nikdo neměl rodné číslo, ale onen tenký, kovový náramek, který měl mimo mnoha jiných funkcí také tu jasně základní: mohl spustit alarm a krátkodobou paralyzaci v případě překročení vlastního účtu. Tím se ale znehodnotil a duplikát...neexistoval. Byl to geneticky propojený kus kovu, který byl jakkoli neopakovatelný. Tím, že přišel o svou identifikaci spuštěním alarmu, vyřadil se ze všech společenských služeb a servisů. Stal se okamžitě kompletním vyděděncem a nedostal by se již do vlastního auta, natož do vlastního domu. Nemohl by se najíst. Nemohl by použít naprosto nic, natož pak svou genetickou funkci, protože nebylo jak mu za to zaplatit. Ta oranžová barva byla tak hrozná proto, že byla signálem definitivního konce.

A z něj teď bude gladiátor, zvíře bojující o holé přežití s jednou perspektivou pobavit případně statisíce diváků sázejících na nějakého jeho oponenta. Dostane sledovací zařízení, jho pohyb i chování bude kdykoli dosažitelné a na strategických místech Čech jsou pak kamerová hnízda, která vysílají dle lokalizátoru kameru, aby snímala souboj dynamicky. Byl to nekonečný příběh nejdražších, kabelových kanálů, přicházející z ohraničeného světa, kde neplatí naprosto žádná pravidla a zakousnout se do jater čerstvě mrtvého nepřítele se kvitovalo bujarým řevem desítek tisíc nadšenců, co byť impotentní, nacházeli v sobě nenávist k mutantům takovou, že je fascinovala každá jejich smrt. Ti mutanti měli to, co nikdo z nich nikdy mít nebude – funkční rozkrok, což byla hodnota nevyčíslitelná, jistě.

Ale už když ho vedli do transportéru, vzpomněl si na něco. Byl to romantický moment z historie a někdy na začátku 21. století existoval jakýsi podivín, který se nechtěl s nikým stýkat a prosazoval eugenický fýzis s tahem na vrcholnou seberealizaci individualismu. Podivín věřící ve vyššího člověka v temných dobách, které se říkalo ‚demokracie‘ a byla to jen skrytá diktatura do té doby nezvládnutého ekonomismu. Zastřelili ho, samozřejmě, ale on se dostal do análů právě díky tomu záznamu, kdy proti hlavni arogantně zachrčel: „Polibte mi prdel!“ To by asi šlo a jako gladiátor musí mít své umělecké jméno.

Až přijede do Čech, bude si říkat...Boodin Nemilosrdný!

Lol! Lol! Lol! Skór \o/